╰☆ CESTA BLÁZNA ☆╮

Cesta blázna slouží na poznání velké Arkány. Abys ji dobře pochopil, upravím ji do možného snu. Vše začíná početím, když dva se milují, nebo i nemilují. Ale život vznikne, protože vzniknout má. A právě v okamžiku narození začíná náš sen.

Narodilo se miminko (0 – Blázen) do světa plného nástrah, ale také krás. Jak roste, začíná objevovat vše kolem sebe. Zkoumá, a vymýšlí lumpárny. Zkouší, co si může dovolit a co ne. Noří se do svých snů a poznává, že vše se dá uskutečnit (1 – Kejklíř). Poznává nepoznané a již se před ním otevírají různá tajemství, která jsou mu zapovězena (2 – Papežka), ale on toho nedbá. Asi si ještě nepokládá otázku, co visí nad jeho postýlkou, ale vnímá zvuky, barvy a tvary. Také vnímá přítomnost jiných lidí, nejvíce však maminku a tatínka (3 – Císařovna, 4 – Císař). Jak roste a sílí, je na čase jít do kolektivu. Možná půjde do školky, možná rovnou do školy. Ve škole je to jiné, nemůže si dovolit, to co doma a musí respektovat učitele (5 – Hierofant). Ještě v této době se ale cítí svobodný. V našem snu vyroste z miminka krásný chlapec, který se začíná ohlížet po děvčatech (6 – Milenci). Zkoumá své tělo. Je mladý a chce vše zvládnout sám. Začíná se osamostatňovat, stále potřebuje dohled dospělých, ale sám již dospělý je a tak se podle toho chová. Je velmi hrdý a odvážný. Se svou povahou může překonat všechny překážky (7 – Vůz), které jsou mu do cesty vkládány. Cokoliv však udělá, se mu vrátí zpět. Pokud by sešel z cesty, dočkal by se spravedlivého trestu, pokud se však vydá cestou dobra, vyslouží si odměnu (8 – Spravedlnost). Jak se asi rozhodne? Ví, že musí volit správně, ale je na své rozhodnutí sám (9 – Poustevník). Již v této době ví, že ne vždy je vše dobré nebo špatné (10 – Kolo štěstěny). V hloubi duše je dobrý a oplývá vnitřní silou (11 – Síla) mnoho věcí změnit. Musí se naučit komunikovat s ostatními, ne již jako kluk, ale jako dospělý muž. Poznává, že diplomacie mu pomáhá. Prochází svým vlastním poznáním (12 – Viselec), jak na lidi působit. Je si jistý, ale tato jistota se časem změní (13 – Smrt). Rozhoduje se většinou správně a nad vším přemýšlí (14 – Umírněnost), a to mu otevírá další a další dveře za cestou do budoucnosti. Překonává také různá pokušení (15 – ďábel). Nastává čas, aby se i jeho kolo osudu otočilo a on zažívá první neštěstí (16 – Věž). Nyní si klade otázku, jaký osud ho ještě čeká. V této chvíli se upíná k nebesům a žádá o pomoc svého anděla (17 – Hvězda), aby ho ochránil před vším zlem a temnotou (18 – Měsíc) a dovedl ho k světlým zítřkům (19 – Slunce). Jeho cesta končí, čeká ho Boží soud (20 – Soud), kde budou posouzeny jeho hříchy i záslužné činnosti. Tím splyne jeho duše se světem pozemským i nadpozemským (21 – Svět). Dostává šanci napravit své chyby a rodí se do nového života (0 – Blázen).

 

╰☆ KARTA NOCI ☆╮

Bláznova cesta obsahuje jen karty velké arkány, ale pro noční kartu potřebuješ celý balíček Tarotových karet. Pokud nemáš tarotové karty doma, máš dvě možnosti.

1. Koupit si tarotovou sadu

2. Sám se pokusit vytvořit si tarotovou sadu

K první možnosti:

Vyber si takovou tarotovou sadu, která se ti bude líbit. Musíš splynout s kartami, a sada, která v tobě nevyvolá žádné pozitivní emoce, ti je k ničemu. Říká se, že první sada by měla být darovaná. S tím tak trošku nesouhlasím, jelikož dostaneš většinou karty chudé na symboliku.

K druhé možnosti:

Pokud se ti nechce utrácet peníze, vyrobíš si je snadno ze čtvrtky. Podívej se dál do této knihy, u každé tarotové karty je popis snu, který se ti může zdát. Zkus tento sen namalovat na čtvrtku a kartu si opatři názvem. A nyní se můžeme pustit do Tarotového snění. Večer, než půjdeš spát, si vytáhni jednu tarotovou kartu. Pokud chceš být překvapený, co se ti bude zdát, podívej se na ni až ráno po probuzení. Dej si ji pod polštář a opakuj si: „Chci si zapamatovat sen“. Když se ti to nepovede hned na poprvé, nezoufej. Také se ti může stát, že si budeš pamatovat jen něco. Věz, že to, co sis nezapamatoval, nestálo za zapamatování. Připrav si k posteli tužku a papír, a ihned po probuzení si sen napiš. Zalistuj ve snáři a pokus se sen vyložit. Můžeš si pořídit zvláštní sešit, kam si budeš zapisovat sny i s jejich výkladem. Tímto způsobem se může bavit celá rodina, i když na výklad snů nevěří. Prostě se jich zeptej, co se jim zdálo a pokus se sen vyložit. Určitě se zapojí a také si jednu kartu dají pod polštář (u nás to funguje dokonale – berou to jako krásnou hru).

Krásné Tarotové snění

 

╰☆ 0 - BLÁZEN ☆╮

Byla jsem doma a hádala se s rodiči. Chtěla jsem něco poznat, něco zažít, ale rodiče byli proti tomu. Byli na mě tak závislí, že si nechtěli připustit, že bych je opustila. Ale já už byla plnoletá a myslela si, že mám právo vše vyzkoušet na vlastí kůži. A tak jsem odešla z domova, bez jediného slova, tajně. Byla noc, ale já se nebála. Vzala jsem si s sebou doklady a pár věcí a vydala se vstříc dobrodružství. Došla jsem až k lesu a přemýšlela, zda se jím vydat či nikoliv. Nakonec jsem se přeci jen do lesa vydala, ale byla jsem tak unavená, že jsem si lehla na mech a usnula. Druhého dne ráno jsem se probudila, sluníčko už svítilo. Vstala jsem tedy a šla. Cestou jsem narazila na lesní studánku, u které stála zvířátka. Jakmile mě spatřila, rozutekla se do všech stran. Chvíli jsem tam jen tak stála a nakonec si opláchla alespoň obličej. Šla jsem lesem, kde to nádherně vonělo. Cítila jsem svěží vánek a z korun stromů slyšela zpívat ptáky. Rozhlížela jsem se po korunách, zda některého nezahlédnu, ale nepodařilo se mi to. A tak jsem šla dál. Ze stromů vykukovaly veverky, jako by mě hlídaly na mé cestě do neznáma. Šla jsem lesní cestou, a protože jsem měla celkem hlad, sbírala jsem borůvky a maliny. Náhle na mě padl smutek, tak jsem si začala zpívat písničku, kterou mě zpívala maminka, když jsem byla malá. Přepadl mě smutek ještě větší. Došla jsem až na rozcestí, a najednou se mi nikam nechtělo. Kudy se mám dát? Nevěděla jsem. Zatoužila jsem vrátit se domů, ale když jsem se otočila, uviděla jsem zmiji. Jakoby mi říkala, že se už nemám kam vrátit, a že mám pokračovat. Ale kterou cestou se vydat? Zvolila jsem instinktivně cestu vpravo. Najednou se kolem mě objevili bytosti, které by se dali nazvat anděly, a kynuli mi. Šla jsem za nimi, a nepřemýšlela, zda je to jen mámení. Věřila jsem, že mě dovedou někam, kde se mi podaří něco dokázat. Odvedli mě z lesa ven a já uviděla v dáli domy, lesy a louky. Vydala jsem se vstříc budoucnosti, o které jsem doufala, že bude příznivá.

 

╰☆ 1 - KEJKLÍŘ ☆╮

Byl jsem doma sám a zatoužil jsem po dívce, kterou jsem viděl v minulém snu. Byla to krásná, mladá tmavovláska s uhrančivým pohledem. Zároveň ale byla nepřístupná, a možná právě to mě vzrušovalo. Chtěl jsem ji mít pro sebe, alespoň na jednu noc. Vyšel jsem tedy do ulic, a byl rozhodnutý, že ji vyhledám. Bloumal jsem ulicemi a ani nevěděl, kam jdu. Míjel jsem spoustu lidí, ale tváře mi nebyly známé, tak jsem je prošel beze slova. Uviděl jsem muže, který měl v ruce bílou hůl a chystal se přejít silnici. Semafory nebyly ozvučené, tak nevěděl, zda přejít nebo ještě počkat. Vydal jsem se tedy k němu, a nabídl mu pomoc. Rád přijal a mě překvapilo, že mi věří natolik, že se nechá převést na druhou stranu, aniž by pojal sebemenší podezření. Objevil se zelený panáček a my přešli. Snad to bylo dobrým skutkem, snad to byl osud, že se na druhé straně někdo otočil od výlohy – a byla to ona. Stařík mi poděkoval a já jsem dělal, jakoby to byla samozřejmost. Pochopitelně nebyla, spousta lidí stála také u toho přechodu a nikdo mu pomoc nenabídl. Dívka se na mě usmála a já se snad červenal úplně všude. Sebral jsem odvahu a oslovil ji. Kupodivu se se mnou dala do řeči, a já za tu chvíli věděl, že není jen krásná, ale také velice inteligentní. Pozval jsem ji tedy na kávu, ale ona odmítla s tím, že kávu nepije. Byl jsem zklamán a už se chtěl rozloučit. Ona viděla, asi z mého výrazu, že mě to mrzí, a dodala, že na kávu se pozvat nenechá, kdybych ji ale pozval na víno, přijala by. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Pozval jsem ji tedy na víno a nechal tomu volný průběh. Vyprávěl jsem ji o své samotě a zjistil, že i ona je dlouho sama. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším – tak krásná dívka, a sama. Pochopitelně nezůstalo jen u vína. Společně jsme odešli ke mně domů. Prožili jsme spolu krásnou noc plnou vášně. Zda bylo i něco víc, už nevím, probudil jsem se zpocený – a vedle sebe uviděl manželku, jak sladce spí. Možná jsem byl rád, že to byl jen sen, možná mi tento sen měl připomenout, že jsem v životě spokojen a nemám hledat jinde. Nebo naopak bych měl vše zahodit a začít nový život sám? Nevím, a vlastně to ani vědět nechci.

 

╰☆ 2 - PAPEŽKA ☆╮

Byla jsem malá holka a všude chodila se svou nejlepší kamarádkou. Ani toto odpoledne to nebylo jinak. Vždycky jsme zkoušeli různé blbosti, a tentokrát nás napadlo zkoušet vyvolat duchy. Ale nebudu předbíhat… Venku bylo krásně, sluníčko svítilo a my se rozhodly, že si půjdeme koupit něco dobrého na zub. Koupily jsme si sušenky a limonádu. Dali vše do igelitové tašky a šly na lavičku. Náhle se má kamarádka podívala na oblohu, protože slyšela zvuk vrtulníku. Dívaly jsme se hodnou chvíli za vrtulníkem, a v tom jsem dostala nápad – budeme se dívat na mraky a hádat, co nám který připomíná. Tehdy jsem ještě nevěděla, že je to druh věštění, braly jsme to jako zábavu. Lehly jsme si za lavičku do trávy, mezi kterou se to jetelem jen hemžilo. Dívaly jsme se na ta oblaka a připomínalo nám to samé hezké věci, jako třeba koně, beránka, srdce. Mně se líbily dva mraky, které mi připomínaly souboj. Horní mrak byl jako jestřáb nebo sokol, a spodní rozzuřený drak chrlící oheň. Jen se do sebe pustit. Řekla jsem jí to a ona odvětila, že tam nic takového nevidí, že by chtěla mít mou fantazii. Ještě jsme ležely a vzpomínaly na své babičky, které už nežily. A v tu chvíli vznikl nápad s vyvoláváním duchů. Vstaly jsme a šly ke mně, protože u nich by to asi její máti nepochopila. Vzala jsem ze šuplíku svíčky a zavřely jsme se v malé místnosti bez oken. Sedly jsme si na zem a dohodly se, že naše babičky vyvolávat nebudeme, co kdyby se něco pokazilo a ony by uvízly někde mezi naším a jejich světem. Nastal problém, kdo by to měl být. Až má kamarádka navrhla, že to bude Božena Němcová, když mohla napsat Babičku, bude jako naše. Ani jedna jsme s tím neměly problém, tak jsme začaly. Nejdříve jsme si nakreslily spiritistickou tabulku na papír a kamínek bylo to, čím měl náš duch hýbat. Zapálily jsme 4 svíčky, chytly se za ruce a začaly. Zcepeněly jsme hrůzou, když jsme začaly slyšet divné zvuky. A v tom se rozlétly dveře a vešel můj táta. Krve by se v nás v tu chvíli nedořezal. Kamarádka musela domů, a mě čekal úklid oné místnosti. Jakmile jsem tam vlezla, přejel mi mráz po zádech. Byla jsem si jistá, že duch je s námi, a že jen tak odejít nehodlá.

 

╰☆ 3 - CÍSAŘOVNA ☆╮

Byla jsem zamilovaná do svého současného přítele. Milovali jsme se snad úplně všude, kde to šlo. Z naší lásky měl vzniknout nový život. Bylo ráno a já se probudila vedle svého miláčka. Chtěl se milovat, ale mě bylo tak zle, že z toho nic nebylo. Řekl mi, ať se vyležím, že to bude lepší. Večer přišel z práce domů, přinesl mi kytku – ostatně jako vždycky, a dal mi mezi dveřmi pusu. Zeptal se mě, jestli mi je už líp, a já řekla, že jo, ale že jsem unavená, asi z toho nic nedělání. Milovali jsme se celou noc, ale já měla pocit, jako by mě něco v podbřišku bolelo. Ráno mi bylo zase zle. On odešel do práce, ale zřejmě zavolal mou matku, protože ještě než zavřel dveře, už tu byla. Starala se, co mi je, a pak prohodila: „Abys nebyla těhotná, holčičko!“ Musela jsem se při té představě smát. Ale vzápětí jsem si uvědomila, že jsme nikdy kondom nepoužili a vlastně jsme ani proti dítěti nebyli. Maminka odešla, a já usnula. Nespala jsem ale dlouho, jelikož se vrátila i s panem doktorem. Vyšetřil mě a konstatoval, že to vypadá na těhotenství, ať s ním jdu do ordinace, že tam má ultrazvuk, a že se na mě podívá. Souhlasila jsem. Matka mu připravila kávu a já se ve vedlejším pokoji oblékla. Už to, že se nevejdu do svých oblíbených kalhot, mě mělo varovat. Nechala jsem ho tedy kávu dopít a vyšli jsme ven. Před barákem měl zaparkované své auto, nasedli jsme všichni tři, i s matkou, a jeli. Zastavili jsme u nízké bílé budovy, kde měl pan doktor ordinaci. Při příchodu do ordinace jsem se pozdravila se sestřičkou. Nikdo jiný tam nebyl, bylo moc brzy. Prohlížel mě a jezdil ultrazvukem po mém břiše. Nepříjemně to studilo, ale dalo se to vydržet. Podíval se na monitor a konstatoval, že skutečně těhotná jsem. Chtělo se mi radostí skákat. On to zřejmě poznal, tak mi vzápětí oznámil, že tam není jedno dítě, ale hned tři. Radost mě okamžitě přešla. Starat se o miminko dá určitě práci, ale hned tři? Bylo mi najednou do pláče. Maminka mě uklidňovala, že mi se vším pomůže. Já se však bála také porodu. Ještě jsem nerodila a vždycky jsem měla panickou hrůzu rodit, a teď najednou třikrát. To snad ani nepřežiju. Sdělila jsem své obavy doktorovi, a on mě uklidňoval, že rodit budu v narkóze císařským řezem. Trochu mě to uklidnilo, nějaká jizva navíc nevadí. Už tak jsem jich měla víc než dost. S pocitem spokojenosti jsem vyšla z ordinace.

 

╰☆ 4 - CÍSAŘ ☆╮

Byl krásný jarní den, sluníčko se začalo objevovat za obzorem a my se těšili na výlet, který uspořádal náš taťka. Vylezla jsem z postele a šla do koupelny. Byl tam ale můj menší bráška a nehodlal jen tak vylézt. Křičela jsem na něj, ať s sebou hodí, ale ani mi neodpověděl. Tak jsem zabouchala na dveře, a z koupelny slyšela hlasitý stupidní smích. Zabušila jsem tak silně, že už vylezla i mamča. Podívala se na mě a bylo jí hned všechno jasné. Brácha zase dělal naschvály. Nepomohla ani mámy domluva, která odešla pro taťku. Táta zařval a bráška byl hned venku. Ještě se tvářil jako neviňátko. Vklouzla jsem do koupelny. Nebyla jsem tam snad ani 5 minut. Rychle jsme do sebe naházeli snídani a šlo se k autu. A konečně jsme jeli. Cesta byla celkem příjemná, až na to, že brácha pořád otravoval a nenechal mě chvíli na pokoji. Tak jsem si vzala sluchátka a poslouchala písničky. To už mě nechal. Jeli jsme přes různé vesnice, míjeli baráčky – některé se mi líbily, protože jejich střechy vypadaly, jako když mají oči. Také jsme jeli kolem nějaké aleje, kde bylo spousta jablek. Také vesničané se za námi dívali, jako kdyby v životě žádné auto neviděli. Dorazili jsme na místo. Před sebou jsme viděli nádherný hrad. Představovala jsem si, že jsem princezna a ten hrad mi patří. Ovšem už nádvoří předčilo mé očekávání. Taťka šel zaplatit vstup a my na něj čekali. Stále jsem se dívala na stěny hradu, bylo to úchvatné. Konečně taťka vyšel a my mohli jít na prohlídku. Přišel hradní průvodce a začal nás provádět po hradu. Nebyli jsme na prohlídku sami, byli tam i jiní lidé. Průvodce vyprávěl o historii hradu, a mě to velice zajímalo. Měla jsem spoustu otázek, až jsem průvodce vyváděla z míry. Odpověděl mi ale na vše. Po skončení prohlídky jsme si ještě koupili suvenýry. Mně se líbil suvenýr ve tvaru hradu, byl to vlastně takový malý hrad, jen pár centimetrů velký. Propracovanost byla obrovská. Vyšli jsme ven a zamířili k autu. Odjeli jsme na rozlehlou louku, kde bylo plno kytek, motýlů, ale i mravenců a včel. Nic nám nevadilo. Mamka roztáhla deku a taťka donesl piknikový koš. Že vše zakončíme piknikem, jsem ani nedoufala. Všem nám bylo krásně a řekli jsme si, že to znovu někdy podnikneme.

 

╰☆ 5 - HIEROFANT ☆╮

Vše začalo hádkou s mým přítelem. Byl hrubý a došlo i na nějakou tu facku. Někdo by řekl, že mě seřezal jak psa. Ale i přesto jsem ho měla ráda. Odjel pryč a já se konečně mohla nadechnout. Vydržela bych s ním všechno. Uklidila jsem, uvařila, vše jsem udělala tak, jak si to přál. Přijel domů, a znovu mě uhodil. Bez varování, bez hádky. Ani si nevšímal toho, čím jsem se celý den zabývala. Shodil večeři, která byla už na stole, na zem a chtěl se milovat. Vlastně ani nic neřekl, hrubě mě uchopil, opřel o stůl a znásilnil mě.. Bránila jsem se, ale to jsem ještě pár facek chytla, tak jsem se mu podvolila. V duchu jsem si přísahala, že od něj uteču. Ale kam? U rodičů či kamarádek by mě našel, jediné řešení byl klášter. Problém ale byl, že jsem nebyla panna. Řekla jsem si, že to i tak zkusím. Šla jsem pěšky mimo silnici, aby mě neviděl z auta. Připadala jsem si jako zločinec, který utíká před spravedlností. U malého kostelíku jsem potkala kněze. Viděl, jak jsem zřízená a nabídl mi přístřeší. Neodporovala jsem, tak moc jsem mu věřila. Vlastně jsem ho ani neznala, ale byl to kněz, tak co by se mi mohlo stát? Odvedl mě na faru, kde mi farářova kuchařka dala najíst a připravila malý, prostý pokoj. Nic víc jsem ani nepotřebovala. Když jsem se probudila, měla jsem už v pokoji jiné věci. Přišel kněz a řekl mi, ať si je obléknu. Neměla jsem s tím problém. Ptal se mě, kam mám namířeno, a já mu řekla, že do kláštera. Že mám chlapů plné zuby, že se nenechám mlátit. Také jsem se mu svěřila, ani nevím proč, že už nejsem panna. On se ale usmál a řekl: „Mezi jeptiškami bys pannu asi těžko našla.“ Hned mi bylo lépe. Nabídl mi, že mě do jednoho kláštera vezme, že je to kousek a on tam má nějaké vyřizování. Ráda jsem přijala. V klášteře přišla matka představená s dalšími jeptiškami, kněz jim vše vypověděl a ony mě uvítaly opravdu vřele. Nečekala jsem, že to půjde tak hladce. Přidělily mi pokoj, a šly se pomodlit. Šla jsem s nimi, bez otázek a bez řečí. Byla jsem ráda, že mám domov s velkým D.

 

╰☆ 6 - MILENCI ☆╮

V tomto snu mi bylo velmi úzko. Takový pocit jsem ještě nikdy nezažila. Byla jsem postavena před životně důležitá rozhodnutí ve všech oblastech života. Začalo to vztahem, ve kterém jsem se začala ztrácet. Můj partner nebyl v sexu chladný, ale často chodil domů unavený z práce, a nechtěl se milovat. Jen když měl volno. Alespoň ze snu to tak vyplynulo, protože jsme se na toto téma bavili. A protože jsem na to měla stále chuť – alespoň tak mi to vyčítal – začala jsem hledat jinde. Seznámila jsem se s mužem, který o mě stál, alespoň po intimní stránce. Milování s ním bylo báječné, dokonce lepší, než s partnerem – takový pocit jsem měla. Byl něžný, vášnivý a zažívala jsem s ním mrazení po celém těle. Nyní přišla doba, kdy jsem se měla rozhodnout, zda zůstat s partnerem, který mě miluje, nebo s novým přítelem, který mě přitahuje. Ne, že by na mě někdo tlačil, ale měla jsem pocit, že už to doma déle tajit nemohu. Ve snu jsme děti neměli, ale i tak bylo rozhodování obtížné. Nakonec jsem se rozhodla pro nového přítele a vztah s partnerem pohřbila. Nyní nastávala otázka, kde budeme bydlet. Ani u mě, ani u něj to nepřicházelo v úvahu. Pronajala jsem si malou, útulnou garsoniéru a zařídila si ji podle svého vkusu. Nyní nastal problém, protože můj nový přítel, i když se mnou prozatím odmítal bydlet, chtěl toto naše hnízdečko lásky vybavit jinak. Strašně jsme se kvůli tomu pohádali. Řekla jsem mu, že až se ke mně nastěhuje, promluvíme si o tom. On stočil téma jinam, na pracovní oblast. Zřejmě věděl, že do firmy, kde jsem dělala osobní asistentku svému příteli, se vrátit nemohu. Měla jsem nějaké úspory, ale nebylo jich mnoho a z něčeho jsem také musela žít. A to je rozhodnutí číslo tři. Kam mám jít pracovat? Nějaké nabídky jsem sice měla, ale chtěla jsem dělat opět osobní asistentku, zřejmě mě ta práce bavila. Absolvovala jsem pár pohovorů a nakonec se rozhodla pro šéfa – ženu. Ostatní byli spíše slizcí páprdové, kteří mě svlékali pohledem. Chtěla jsem tuto novinu – novou práci – sdělit mému novému příteli, když on mě předběhl a řekl, že bych mohla dělat pro něj. Nevěděla jsem, co dělá, a tak mi svůj podnik ukázal. Byl to obyčejný nevěstinec. Nevěřila jsem svým očím. Řekl mi, že jsem dobrá a že bych si tím vydělala mnohem víc, než obyčejnou prací. Se vztekem jsem utekla. Začala jsem přemýšlet o tom, že mi s přítelem vlastně nic nechybělo, ale návrat nepřicházel v úvahu. Zůstala jsem tedy sama, s prací, v prázdném bytě bez života.

 

╰☆ 7 - VŮZ ☆╮

Seděl jsem s kamarádem na pivu, bavili jsme se o všem možném, a také o práci, kterou jsem nemohl sehnat. Kamarád mi nabídl slušný flek, ale v zahraničí. Něco jsme už v sobě měli, tak jsem ho nebral vážně. Když chtěl po mě odpověď, kývl jsem. Jaké bylo překvapení, když mi následně zavolal, že je vše zařízené a odpoledne odlétám. Neměl jsem tušení, jak se tam domluvím, má angličtina byla na špatné úrovni, alespoň podle mě. Odvezl mě na letiště, kde byla spousta lidí. Nevnímal jsem nic, měl jsem hlavu jako balón. Rozloučili jsme se a já nasedl do letadla. Mělo krásné modré potahy, které byly příjemné na oči. Konečně jsme vzlétli. Celou dobu jsem koukal z okénka na mraky. Přišla letuška a nabízela pití, ale nevzal jsem si. Když jsme přistáli a já vyšel z letadla, čekal mě můj budoucí šéf. Pozdravili jsme se a jeli jeho vozem do firmy. Nebyla to firma jako u nás, vše bylo na profesionální úrovni a já s podivem zjistil, že mi angličtina najednou nedělá žádné problémy. Nepřemýšlel jsem nad slovíčky, prostě to šlo ze mě nějak samo. Dal mi klíče od vozu i domu, prý každý zaměstnanec dostává při nástupu dům a auto. Nevycházel jsem z údivu. Peníze, které mi nabídl, byly také pohádkové. O takových se mi v naší vlasti mohlo jen zdát. Bylo to tak krásné, že to snad ani nemohla být pravda. Začal jsem dělat na projektu, který jsem si bral i do svého nového domova. Volal jsem to hned manželce. Ona sice pracovala, ale dohodli jsme se, že pokud to bude skutečně tak, jak se to zdá, přijede i s dětmi za mnou. Dokončil jsem jeden projekt a dostal velké prémie. Byl jsem unešený. Po tomto projektu následoval večírek, kde jsem se seznámil se všemi kolegy. Všichni byli moc fajn. Manželka se připravovala na cestu za mnou, a můj šéf se už nemohl dočkat, až ji pozná. Řekl jsem mu, že neumí ani slovo anglicky, na to mi odvětil, že nemusí, protože se to časem naučí. Ostatně žádná manželka těch, co tu pracovali, do práce chodit nemusela. Šéf mi nabídl, že mé děti mohou navštěvovat školu, kterou si platila firma. Chodily do ní výhradně jen děti mých kolegů. Pak nastal den, kdy měla přijet. Velmi jsem se na ní těšil, a nejen já. Zajel jsem pro ní na letiště a poté představil šéfovi. Okamžitě si získala jeho sympatie.

 

╰☆ 8 - SPRAVEDLNOST ☆╮

Tentokrát jsem zažil sen, který by se dal nazvat štěstí v neštěstí. Vše začalo tím, že si pro mě přišla policie. Při zatýkání se policajti chovali přímo brutálně. Povalili mě na zem, ani jsem se nezmohl na odpor. Vlastně jsem jen ležel a čekal, co bude. Odvedli mě v poutech k výslechu, kde si jeden policajt ze mě udělal boxovací pytel. Chtěl slyšet přiznání, ale k čemu? Nechápal jsem, co jsem udělal nezákonného. Jen jsem občas nezaplatil daně, ale to snad dělá každý, ne? Kde by jinak lidi brali na luxusní auta, drahé domy, milenky??? Z výslechu jsem pochopil, že se jedná o dosti velkou částku, celková výše dosahovala 10 milionů. Nicméně jsem se nepřiznal ani ve chvíli, kdy přivedli mého společníka. Odvedli mě do koupelny a přikázali se umýt. Pomýšlel jsem na útěk, ale byli jsme dosti vysoko, a já se zabít nechtěl. Ale do vězení jsem taky nechtěl. Přemýšlel jsem, co mám udělat. Vrátil jsem se z koupelny a dali mě do vazby. Byli tam další 3 chlapy, tak jsme hodili řeč. Přišli si pro mě celkem brzy, že mě odvedou k soudu. Celou cestu jsem si představoval, jak budu mlčet a neřeknu ani slovo. Do soudní síně vešla soudkyně, v civilu jistě žena k nakousnutí. Nespustil jsem z ní oči. Neosvobodila mě, ale byl jsem vyšetřován na svobodě. Nasedl jsem do svého luxusního auta a jezdil jen tak po městě. Náhle jsem ji spatřil. Zastavil jsem, a nabídl svezení. Podívala se mi do očí a já čekal nejhorší, ale ona se usmála a nastoupila. Jeli jsme do hotelu. Po milování mi řekla, že až půjde do tuhého, odstoupí z tohoto případu, důvod si už najde. Nevěřil jsem jí ani slovo, ale ta noc stála za to. Když jsme seděli znovu v autě, dala mi své telefonní číslo. A tak začal náš románek. Scházeli jsme se tajně, pár důkazů také zmizelo a nakonec mě osvobodili. Vlastně to tak zařídila ona, nesnesla by, aby otec jejího dítěte byl za mřížemi. Ale zřejmě ji ta představa lákala. Co se nám narodilo, nevím, to už sen neobsahoval, ale vím, že zase jednou nespravedlivost zvítězila nad spravedlností.

 

╰☆ 9 - POUSTEVNÍK ☆╮

Byl vlahý večer a já se šla ven projít. Bloumala jsem bez cíle ulicemi, až jsem narazila na krásný háj. Ani jsem nepřemýšlela, a vešla do něj. Procházela jsem se mezi stromy, které tam majestátně stály už mnoho desítek, snad i stovek let. Dívala jsem se do jejich korun, kam dopadaly poslední sluneční paprsky. Najednou jsem měla pocit, že bych chtěla být také tím stromem. Jenomže to nešlo. Měla jsem před důležitými zkouškami a všechno se mi vykouřilo z hlavy. Musela jsem napsat seminární práci, ale nic jsem v hlavě neměla, naprosto nic. Jaké téma si mám zvolit? Co by mi vyhovovalo? Poslední dobou jsem stále přemýšlela o životě jako takovém, co mi dává, co mi naopak bere. Došla jsem k rozhodnutí, že téma bude: Hledání vnitřní cesty. Najednou jako by mi příroda sama vše naskládala do hlavy, věděla jsem naprosto přesně, o čem budu psát. Bude to o možných cestách, kam nás osud zavádí a proč. Poděkovala jsem stromům za tak vzácnou myšlenku. Byla jsem totiž přesvědčená, že právě stromy mi tuto myšlenku vnukly. Přišla jsem domů a pustila se do psaní. Psala jsem a psala, až jsem měla tolik stran, že jsem je musela trochu zkorigovat. Nakonec z toho vyšla pěkná seminární práce. Dívala jsem se na své dílo, a zase po dlouhé době jsem byla sama se sebou spokojena. Věděla jsem, že spousta lidí tápe a hledá tu svou cestu, proto jsem se rozhodla nabídnout pomoc všem, kteří to potřebují. Dala jsem tedy inzerát. Nemusela jsem čekat dlouho, jelikož jsem za tuto svou službu nic nepožadovala, lidí přibývalo stále víc a víc. Po dni přípravy do školy a řešení cizích osudů jsem byla tak vyčerpaná, že se mi ten můj život znovu znelíbil. Byla tu spokojenost s odvedenou prací, ale také velká únava. Jako bych karmu všech lidí nabrala k sobě. Tak jsem si řekla: DOST. Nechtěla jsem přestat pomáhat, ale stanovila jsem si poplatek za svou pomoc. A v tu chvíli se všichni ode mě odvrátili. Nepřišel nikdo. Přemítala jsem dotazy všech lidí, a zjistila, že mnozí se ptali na věci, které byly nepodstatné. Usoudila jsem, že kdo o mou pomoc bude stát, nebude litovat peněz, které mi za mou pomoc dá. A s tímto vědomím jsem se probudila.

 

╰☆ 10 - KOLO ŠTĚSTĚNY ☆╮

Zažíval jsem opravdu velkou radost. Měl jsem skvělou manželku, a fajnové děti. Manželka odjížděla k rodičům i s dětmi, ale já zůstal doma, měl jsem moc práce. Pracoval jsem jako programátor a zrovna jsem měl tolik práce, že jsem si nemohl dovolit odjet ani na jediný den. Půjčil jsem manželce auto, kladl jí na srdce, aby jela opatrně, a rozloučil se. Když odjela, šel jsem ke kompu a začal pracovat. Po chvíli mi zazvonil telefon a neznámý hlas mi sdělil, že měla manželka nehodu. Byl jsem jako opařený, ale stále jsem věřil, že jsou všichni v pořádku. Zeptal jsem se, co se stalo, ale muž na druhém konci mi nechtěl říct vůbec nic. Teprve nyní jsem se začal bát. Věděl jsem, že je má žena skvělá řidička, a že to nemohla být její chyba. Nemýlil jsem se. Přijel jsem do nemocnice, kde všichni tři bojovali o život. Nejhůře na tom byl můj mladší syn. Zrovna byli na sále, tak jsem se nic nedozvěděl. To čekání na příchod doktora mě deptalo. Po dlouhé době konečně vyšel lékař. Sdělil mi, že mí dva synové bohužel nepřežili, a že má žena je stále v kritickém stavu. Zhroutil jsem se. Dali mi nějaké prášky na uklidnění a poskytli lůžko na odpočinek. Nemohl jsem tomu věřit. Pak za mnou přišel policista, který byl u nehody a líčil, jak se nehoda stala. Řidič kamionu měl skoro 3 promile v krvi, a zabrzdil těsně před manželkou. Neměli nejmenší šanci, ale krátce po nehodě stále žili. Měl jsem sto chutí toho chlapa, co to způsobil, zabít. Chtěl jsem vidět manželku, ale nepustili mě k ní. Když už jsem byl na odchodu, přišel lékař a sdělil mi, že to ani má žena nepřežila. Zhroutil jsem se podruhé. Můj život se sesypal jako domeček z karet. Nedávno jsem měl všechno, a stačilo pár vteřin, a o vše jsem přišel. Už jsem ani neřešil, zda práci dokončím, nezajímalo mě vůbec nic. Nechtělo se mi žít, ale abych si sáhl na život, na to jsem byl až moc velký srab.

 

╰☆ 11 - SÍLA ☆╮

Měl jsem domácí mazlíčky, párek krásných tygrů. Vzájemně jsme k sobě měli velkou důvěru. Žil jsem sám, jen se svými miláčky. Nebyli to však jediná zvířata, o která jsem se staral. Pracoval jsem v cirkuse jako krotitel tygrů. Tato práce mě naplňovala, i když u mých svěřenců jsem si nebyl jistý, zda mě někdy nenapadnou, i když prošli výcvikem. Asi ze mě něco vyzařovalo, ale nikdy si na mě nic nedovolili. Ten den jsem měl představení. Vše probíhalo velmi dobře, předvedli jsme své číslo a lidé tleskali. Byl jsem pyšný, ne na sebe, ale na své svěřence. Dával jsem jim tolik lásky, kolik to jen bylo možné. A oni mi to opláceli naprostou poslušností. Stačilo se podívat do jejich modrých očí, a hned se mi pracovalo lépe. Jeden tygr však onemocněl. Principál ho chtěl nechat dát utratit, když zjistil, že má vážnou chorobu a že přichází v úvahu jen operace, která by byla velmi nákladná, a také nebylo jisté, zda přežije. Promluvil jsem si s ním o tom, a mrzelo mě, že se na ta zvířata dívá, jako by to byly jen věci, které, když doslouží, vyhodí se. Nabídl jsem, že celou operaci zaplatím. Principál byl vyveden z míry, prý takovou oddanost nečekal. Vysvětlil jsem mu, že mí svěřenci jsou jako moje děti, a pro ty bych to také udělal, ovšem kdybych nějaké měl. Přijel veterinář a odvezl si nemocného tygra. Chtěl jsem být u toho, tak jsem ho poprosil a kupodivu nebyl proti. Přijeli jsme do zvířecí nemocnice, kde už čekali největší kapacity z celého světa. Byl jsem u operace, a než mého svěřence uspali, položil jsem mu ruku na jeho tlapu a hladil ho po hlavě. Spokojeně vrněl. Veterinář mi řekl, že mám velkou odvahu, když se nebojím o svou ruku, a já mu odvětil, že já věřím jemu a on zase mě. Jak jinak si vysvětlit, že si bez uspání vlezl na operační stůl a lehl si. Operace proběhla dobře, nějakou dobu jsem ho navštěvoval v oddělené kleci a krmil ho. Po jeho uzdravení jsme předvedli extra číslo. Také principál mě překvapil, přehodnotil situaci a vysázel mi víc peněz, než stála samotná operace. Nechtěl jsem je přijmout, ale trval na tom. Od té doby měl můj svěřenec speciální péči, a nejen on, ale také všechna zvířata v cirkuse. Zacházelo se s nimi skoro jako s lidmi.

 

╰☆ 12 - VISELEC ☆╮

Byl jsem silný kuřák – a ve skutečnosti i jsem. Této závislosti jsem se nikterak nemohl zbavit. Až jsem si řekl: Dost. Přestal jsem ze dne na den. Nepotřeboval jsem ani žádné náhražky, prostě jsem přestal. Po chvíli mě přemohl velký hlad. Jedl jsem a jedl, až mě z toho bolelo břicho. Nemohl jsem si ale pomoci, chuť na cigaretu byla tak silná, že jsem nemohl přestat jíst. Když už jsem měl jídla dost, stoupl jsem si na váhu. Zhrozil jsem se při pohledu na ní. Ukazovala o 20 kg víc. Tak jsem pro změnu začal hubnout. Čím víc jsem cvičil, tím víc jsem přibíral. I cvičení jsem tedy zanechal. Vešel jsem k dětem do pokoje a tam se přes kouř nedalo vůbec vidět. Kdybych vyhodil kudlu do vzduchu, zůstala by tam viset. Zhrozil jsem se při pomyšlení, že dětem ještě ani nebylo 15 let. Okamžitě jsem je seřval, ale mladší dcera mi odpověděla, že já hulil jak fabrika, tak co mám. Normálně v klidu. Jindy bych jí asi jednu střihl za její drzost, ale usoudil jsem, že má pravdu. Šel jsem se tedy projít. Najednou koukám na svou ruku, a co nevidím. Držím cigaretu a spokojeně popotahuji. Okamžitě jsem ji zahodil a nalhával si, že to byl jen jeden páv, nic se neděje. Navíc nikdo to nepozná. Večer jsem šel do hospody za kamarády. Slovo kamarádi je na místě. I přesto, že věděli, že jsem toho nechal, předháněli se v nabízení cigaret. Po pár pivech jsem neodolal, a zapálil si. To byla úleva! Tahal jsem jednu za druhou a zase jsem v tom lítal. Zjistil jsem, že mi to vlastně vyhovuje. Nechtěl jsem řešit, zda kouřím, či nikoliv, byl jsem mezi svýma a to bylo to podstatné. Doma mě čekalo překvapení. Kamarádi se dohodli s mými dětmi, a děti vše natáčeli na kameru. Už nemělo cenu zapírat, ani se obhajovat. Svedl jsem to na krizi středního věku a pozval svou starší dceru na cigaretu s kafíčkem. Ani jsem se nedivil, když přijala. Seděli jsme na terase a bánili jednu za druhou.

 

╰☆ 13 - SMRT ☆╮

Má maminka ve skutečnosti již dávno zemřela. A přesto se mi minulé noci o ní zdálo. Byl jsem doma a díval se na televizi. V tom se objevila má maminka, otvírala pusu, ale nic neříkala. Chtěl jsem se jí dotknout, ale ruka mi prošla skrze ni. Stále ukazovala na dveře a měla přitom zděšený výraz. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu směrem ke dveřím. Jakmile jsem udělal první krok, ona se tím směrem vydala také. Vyšli jsme z domu ven. Byla velká zima, já šel jen v ponožkách a trenýrkách, bez trička a bez bot. Maminka šla přede mnou a stále se ohlížela, jestli jdu. Došli jsme až k jezeru, kde byla loďka. Nastoupili jsme do ní. Vesloval jsem skoro až doprostřed jezera, když v tom mi pokynula, abych zastavil. Najednou jsem byl v úplně jiném světě. Byli jsme také na loďce, ale byl tam s námi neznámý muž. Díval jsem se, jak laškuje s mou matkou. Bylo vidět, že se znají, a že mu matka důvěřuje. Po pár polibcích vstali a objímali se. On vytáhl z kapsy krabičku, pomalu ji otevřel, usmíval se přitom strašně potutelně, a v krabičce se objevil prstýnek. Maminka zářila štěstím. Natáhla ruku, aby ji mohl prstýnek nasadit. To, co se stalo potom, mi vzalo dech. Strčil do ní a ona spadla do vody. Jelikož byla dobrá plavkyně, vyplavala. Ale on ji chytil za hlavu a držel ji pod vodou. Zmítala se, až nakonec svůj boj o život prohrála. Držel ji tam ještě nějakou dobu, než povolil. Potom skočil do vody a plaval ke břehu. Ani se neotočil. V tu chvíli jsem věděl, že smrt mé maminky nebyla nehoda a že mě vlastně chtěla upozornit na svého vraha. Ocitli jsme se zpátky v reálném světě a já věděl, co musím udělat. Jakmile jsem si to uvědomil, maminka s úsměvem na tváři zmizela. Zavesloval jsem zpátky ke břehu a utíkal na policii. Běžel jsem tak rychle, až jsem skoro nemohl popadnout dech. Nějakou dobu jsem se před policejní stanicí rozdýchával. Nakonec jsem vstoupil. Popsal jsem sloužícímu policistovi to, co se mi přihodilo. Díval se na mě, jako bych se zbláznil. Vše ale sepsal, zavolal portrétistu a nakreslili člověka, kterého jsem viděl na loďce s maminkou. Pak mě poslali domů. Sotva jsem došel domů, zastavilo policejní auto. Vystoupil policista a sdělil mi, že vraha dopadli. Nebylo to prý těžké, neboť již jednou zabil a byl ve vězení. Po předložení portrétu a sdělení, že jeho vražda měla svědka, se k činu doznal. Netušil však, že svědkem byla vlastně jeho oběť a její velmi citlivý syn.

 

╰☆ 14 - UMÍRNĚNOST ☆╮

Vše začalo krásným přátelstvím s mužem, se kterým mi bylo dobře. Chodili jsme na bowling, na pivko, do práce. Strašně dobře jsme si spolu rozuměli. Povídali jsme si o všem možném i nemožném, nacházeli jsme mnoho společných témat. Došlo i na téma sex. Nebyl jsem nakloněn vztahu mezi mužem a ženou, ale jak mu to říct? Vyhýbal jsem se tomuto tématu, jak se dalo. Ale on o tom začal. Opatrně, lezlo to z něj jak z chlupaté deky, až došlo i na téma sexu mezi muži. Překvapil mě, také se mu líbili spíše muži, a když se mě jen tak lehce dotkl, projelo mnou vzrušení. Asi to vycítil, tak se začal otevřeně bavit o lásce ke mně. Vsadil vše, dokonce i naše přátelství, a čekal, jak se zachovám. Oplatil jsem mu jeho náklonnost také letmým dotykem. Už jsme se od sebe nemohli odtrhnout. Zeptal se mě, zda bychom mohli být víc než jen přáteli a já mu dal souhlasnou odpověď. Tak začala naše láska. Začali jsme spolu bydlet a v našem vztahu vládla harmonie, porozumění a láska. Lidé nás odsuzovali, ale to nám nevadilo. Nechtěli jsme si naše štěstí nikým nechat narušit. Přišla i nabídka od mého přítele, nabídka na registrované partnerství. I když nám to spolu klapalo, nebyl jsem si tím zcela jistý. Kupodivu na mě přítel nenaléhal a nechal tomu volný průběh. Měl jsem v práci malér a přítel se za mě postavil, a vzal všechno na sebe. I když bylo šéfovi jasné, že to nemohl udělat, rozhodl se jen pro pokárání. V tu chvíli jsem si byl jist, že s tímto člověkem chci strávit zbytek svého života. Náš den D nastal. Vzali jsme se a byli tomu rádi. Hlavně nás potěšilo, že přišli i mí a jeho rodiče. Vím, že se museli hodně přemáhat. Když jsme stáli v hloučku i s rodiči, řekl jsem mámě a tátovi, že je miluju a že jsem rád, že přišli. Řekli mi na to, že chtějí jen mé štěstí a pokud to štěstí je po boku jiného muže, budou to respektovat. Rodiče přítele souhlasně kývali. Naplánovali jsme si krásnou budoucnost a slíbili si, že ji vyplníme, ať to stojí, co to stojí.

 

╰☆ 15 - ĎÁBEL ☆╮

Byla jsem velice chudá, měla dluhy všude, kam jsem se podívala. Tak mě to ubíjelo, že jsem se rozhodla použít magii na získání pohádkového jmění. Vlezla jsem k internetu a hledala, jaký rituál použiji. Narazila jsem na jeden opravdu zajímavý, tak jsem začala. Na zem jsem si nakreslila pentagram, do jeho cípů dala černé svíčky, a okolo bílé a zelené. Spotřebovala jsem strašně moc svíček, ale to mi nevadilo. Vzala jsem pergamen a napsala svou krví své přání. Tak, jak stálo v rituálu, povolala jsem čtyři nejmocnější ďábly do našeho světa. Byli to: Satan, Lucifer, Belial a Leviathan. Rituál proběhl celkem dobře, dokončila jsem ho a celá vyčerpaná zhasla všechny svíčky a ulehla. Pak se začali dít věci. Dveře sami bouchali, rozsvítila jsem světlo a to začalo blikat. Celá vylekaná jsem opět sedla k internetu, a jaké bylo mé zděšení, když jsem znovu četla rituál a stálo tam něco o ochranném kruhu. Nyní již bylo pozdě na cokoliv. Bylo to jasné, měla jsem démony přímo doma. Ale jak se jich zbavit? Hledala jsem na internetu jak divá, ale nic jsem nenašla. Av tom se z počítače zakouřilo. Od té doby mě provázela jedna smůla za druhou. Přišla jsem o práci, ve které jsem sice mnoho nevydělala, ale byl to zdroj příjmů. I kamarádky se ke mně otočily zády, žádná se mnou nechtěla nic mít. Jako bych byla ocejchovaná. Taky dluhy spíše narůstaly, a u mých dveří zazvonil exekutor. V té tmě, kterou jsem byla obklopená, se najedno rozsvítilo. Vždyť znám člověka, který to s duchy umí. Požádala jsem ho tedy o pomoc. Vysvětlila jsem mu, co se stalo, i to, že si ho nemůžu dovolit. I přesto přijal a šel se mnou. Vymítání trvalo mnoho dní, ale nakonec se podařilo. Byla jsem mu vděčná a objala ho. Podíval se mi do očí a kladl na srdce, ať si už s ničím takovým nezahrávám. Jak ráda jsem mu to slíbila. Ještě větší překvapení pro mě bylo, když mi ve svém krámku plném svíček a bylinek nabídl práci. Najednou se na mě zase smálo štěstí. Přísahala jsem si, že si už nikdy nezačnu nic s magií a s pokorou vezmu vše, co mi život přinese.

 

╰☆ 16 - VĚŽ ☆╮

Žil jsem v krásném malém domečku na břehu řeky. Měl jsem rodinu, na které mi velmi záleželo. U domečku stál bazén, ve kterém se koupaly mé děti. Manželka něco připravovala v kuchyni. Byl parný den a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco stát. jen zvířata byla dnes neklidná, slepice nesnesly ani jedno vajíčko, přesto, že bylo denně vajec poměrně dost. Řekl jsem si, že si musí taky odpočinout a nepřikládal jsem tomu velký význam. I náš pes byl značně neklidný, a to mě mělo varovat. Celý den proběhl celkem dobře, ale v noci se začal zvedat vítr a spustil se déšť. No, déšť, nazval bych to pěkným lijákem. Náš pes stále na něco vyl, ale ven jsme ho v tom psím počasí nechtěli vyhodit. Tak byl s námi. Nedalo se ani spát, to vytí bylo nesnesitelné. Vzal jsem si tedy knihu, a manželka ještě pracovala na notebooku. Najednou zhasla všechna světla a my se ponořili do tmy. Slyšeli jsme naříkání sousedů. Vydal jsem se zjistit, co se stalo. Když jsem slezl z patra do přízemí, zděsil jsem se. Měl jsem vodu až po kotníky. Světlo nefungovalo, tak jsem zavolal na manželku, která ihned přišla dolů. Mezitím jsem došel, nebo se spíš dobrodil, do obývacího pokoje, kde byla baterka. Rozsvítil jsem, a tu už mi stála manželka za zády. Oběma nám bylo do pláče. Vyšli jsme před dům, kde se začali shromažďovat sousedé. Všichni jsme na tom byli stejně. Začali jsme plnit pytle pískem, a pokládali je před dveře, aby se další voda nedostala dál. Nehleděli jsme na vynášení vody z domu ven, ale šli jsme pomoci stařence, která bydlela kousek od nás a o ničem nevěděla. Chodila spát velmi brzy a zřejmě měla tvrdé spaní, jelikož ji nevzbudil ani povyk sousedů. Museli jsme hodně bouchat, než nám přišla otevřít. Bylo jí kolem osmdesáti, ale čiperná byla ještě dost. Vůbec nechtěla dům opustit, přeci jen tam strávila celý svůj život. Dali jsme jí přede dveře také pytle. Stále se tam chtěla vrátit, ale my ji skoro násilím odvedli, když v tom přijela záchrana a odvezli nás i se stařenkou o pár vesnic dál. Tam nás odvedli do velké tělocvičny. Nebyli jsme sami, již mnoho lidí se tam tísnilo. Nabídli nám teplý čaj a suché deky a také nějaké suché oblečení. S vděkem jsme přijali.

 

╰☆ 17 - HVĚZDA ☆╮

Žil jsem s partnerkou a měli jsme se moc fajn. Sice jsme bydleli v pronajatém bytě, ale to nám nevadilo. Spíše nám to vyhovovalo. Měli jsme pěkně zařízené naše hnízdečko lásky a připravovali se na svatbu. Šel jsem slavit s kamarády a ona zase s kamarádkami. Šel jsem zapíjet mou svobodu a bavil se. Partnerka se zřejmě také bavila, až jednu z jejích kamarádek napadlo, že vyrazí do striptýzového klubu. Užívaly si. Pak jsme se sešli doma a vyprávěli si, co jsme dělali. Pochopitelně jsme některé detaily vynechali. Partnerka se šla osprchovat a vrátila se s pláčem. Ptal jsem se jí, co se stalo, ale odpověděla, že je to stresem před svatbou. Měl jsem ale dojem, že mi lže. Naléhal jsem proto na ni, až mi sdělila, že si v prsu nahmatala bulku. Nechtěl jsem svatbu zrušit, ale ona trvala na tom, že by mohla umřít a co si počnu. Sdělil jsem jí, že hned v pondělí se objedná u doktora a náš svatební den proběhne tak, jak má. Na svatbě jsme se nebavili, stále jsme na tu bulku museli myslet. Až naši přátelé pojali podezření, že se vzít ani nechceme. Odešli jsme z hostiny velice brzy. Pak nastal den, kdy měla jít na vyšetření. Šel jsem s ní, a oba jsme čekali nejhorší. Naše noční můra se vyplnila, diagnóza zněla: Rakovina prsu. Nyní již má manželka propadla velké depresi. Teprve teď mi přiznala, že je těhotná. Navrhl jsem potrat, ale nechtěla o tom ani slyšet. Řekla, že půjde na léčbu až po porodu. Trval jsem však na tom, že zdraví má jen jedno a že za těch několik měsíců se její nemoc může zhoršit. Až při argumentu, co si počnu s malým dítětem bez ní, a že raději budu s ní i bez dětí, si dala říct. Podstoupila potrat a začala se připravovat na léčbu. Léčbu snášela velmi špatně. Stále jí bylo zle a za nějaký čas po ozářkách jí vypadaly vlasy. Cítila se méněcenná, proto jsem jí stále musel opakovat, že ji miluji a že to všechno přečkáme. Začala věřit ve své uzdravení a poslouchala rady lékaře. Přišla domů, s úsměvem na tváři a se zprávou, že je již vyléčená. Prý musí chodit na pravidelné prohlídky, ale i o miminko se později pokusit můžeme znovu. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.

 

╰☆ 18 - MĚSÍC ☆╮

Bydlela jsem se svým přítelem a měli jsme se moc fajn. Alespoň jsem si to myslela. Můj přítel byl mladý a krásný. Nebyl ani štíhlý, ani tlustý, prostě akorát. Měl vypracované svaly, žádný špek. Byl to jižanský typ, takový, za kterým se každá holka otočí. Dbal na svou vizáž a oblékal se podle poslední módy. Také se kolem něho motala spousta holek. Byla jsem na něj pyšná a ráda se s ním ukazovala. Jak už to ale bývá, vše jednou skončí. Šla jsem do práce, ostatně jako vždy. Ten den jsme ale neměli co dělat, práce bylo málo, a než abych tam jen tak postávala, vzala jsem si na zbytek dne volno. Zajela jsem do obchodu a koupila víno a nějaké občerstvení. Můj přítel pracoval jako fotograf, a ten den nic neměl, tak jsem ho chtěla překvapit. Zatím ale překvapil on mě. Když jsem přijela domů, zaparkovala jsem o kus dál, aby mě neviděl z okna a potichu odemkla. Hned v předsíni jsem si všimla dvou bot navíc. Myslela jsem, že má návštěvu, tak jsem položila tašky a šla se podívat do obývacího pokoje. V tom jsem uslyšela zvuky z ložnice a ty zvuky se mi vůbec nelíbily. Bylo to hekání. Slyšela jsem mého přítele, jak vše diriguje. Vtrhla jsem do ložnice a nestačila se divit. Byly tam dvě holky a užívaly si s mým přítelem. Byly opravdu krásné, nemohla jsem se jim rovnat. Jedna byla blondýnka s velkými silikony. Ležela na letišti a nohy měla kolem jeho krku. Byla štíhlá, možná až moc. On ji to dělal a ani se nevzrušoval, že tam jsem. Asi o mně ještě nevěděl. Hekala velmi tlumeně, protože to zároveň pusou dělala té druhé. Ta byla naopak silnější, přetékaly jí špeky a prsa se jí houpala. Ty byly zaručeně přírodní. Ona silnější při tom hekala, že to ani nebylo možné. I můj přítel se hlasitě projevoval, se mnou takový nebyl. Dělal to té blondýnce a přitom jí sál prsa a druhou rukou hladil prso té druhé. Chvíli jsem tam stála a nezmohla se ani na slovo. Pak jsem mu zaklepala na zadek. Otočil se s blaženým úsměvem na tváři. Podíval se na mě, nic nevysvětloval, jen se mě zeptal, zda se nechci přidat, že tři najednou ještě neměl. Měla jsem vztek a bylo mi do pláče. Takového jsem ho neznala. On mi jen řekl: 

„Snad sis nemyslela, že to dělám jen s tebou!“

V tu chvíli se mi chtělo utéci, ale na druhou stranu jsem si život bez něj nedokázala představit. V tom mě chytila ta špekatá brunetka, povalila mě a všichni tři se na mě vrhli. Strhali ze mě šaty a připoutali mě, abych nemohla odejít. On se na mě udělal a obě dvě to pokorně slízaly. Přitom měly vyšpulené zadky a on je uspokojoval prsty. Vyčerpáním jsem usnula.

 

╰☆ 19 - SLUNCE ☆╮

Byla jsem vcelku spokojená se svým životem, až na to, že jsem byla sama bez partnera. Peníze jsem sice nějaké měla, ale na nějaké vyskakování to nebylo. Mě to však stačilo. Rozhodla jsem se, že se svým životem konečně něco podniknu, že osud nenechám, aby se mnou vláčel, jak se mu zlíbí. Tedy ne, že bych si stěžovala, ale občas to byla pěkná otrava. Šla jsem si tedy koupit los. Šla jsem a dívala se po lidech, ale přišli mi spíše jako stádo ovcí. Když jsem přišla na místo, kde obvykle losy prodávali, neměli k mé smůle ani jeden. Tak jsem se rozhodla zkusit štěstí a vsadit si. Čísla jsem dopředu promyšlené neměla, tak jsem skoro poslepu zaškrtla jakási políčka. Zaplatila jsem a šla domů. Netrpělivě jsem čekala na tah v televizi. Ale i tak jsem si řekla, že když neměli los, měla jsem odejít, že je to nějaké znamení, abych peníze investovala jinak. Pak přišel ten okamžik, kdy jsem se měla dozvědět o výhře či prohře. Měla jsem oči až na obrazovce, tužku s papírem v ruce a dychtivě jsem psala tažená čísla. Po skončení jsem vzala svůj tiket a nevěřila svým očím. Čísla na tiketu byla totožná s taženými. Radostí jsem skákala i brečela zároveň. Začala jsem přemýšlet, co udělám s výhrou. Bylo mi jasné, že o tom nikomu nemůžu říct, protože pak bych měla spoustu kamarádů i milenců – ale jen pro peníze. Vyspala jsem se a zašla si pro výhru. Na peníze z výhry jsem ale musela nějakou dobu počkat. Pak nastal den, kdy mi závratná suma měla být vyplacena. Sešlo se i mnoho novinářů a já se cítila jako celebrita. Dostala jsem peníze na účet, ale prozatím dál chodila do práce. Přišel za mnou majitel podniku, pro který jsem pracovala, a nabídl lepší místo, prý jsem až moc dobrá, než abych vykonávala činnost, kterou jsem dělala až doteď. S díky jsem odmítla a řekla, že mám něco lepšího. Dala jsem výpověď a šla podnikat. Energie jsem měla na rozdávání, a vždy mě uchvacovala moc drahých kamenů, proto jsem se rozhodla otevřít si obchůdek s tímto sortimentem. Měla jsem i nastudováno, jaký kámen je vhodný pro které znamení či pro nemoc. Lidé se ke mně rádi vraceli a já zažívala konečně uspokojení.

 

╰☆ 20 - SOUD ☆╮

Karma je věc zlá, a objeví se ve chvíli, kdy ji čekáme nejméně. To se stalo i v tomto snu. Minulost se začala ozývat ve chvíli, kdy opět vstoupil do mého života můj bývalý kamarád. Snažil jsem se ho vytěsnit, a asi se mi to i podařilo, neboť jsem ho nepoznal. Objevil se znenadání u mých dveří a mně se vyrojily vzpomínky na ne příliš hezké dětství. Byl jsem moc malý na to, abych se mohl bránit. Otec byl tyran, ale asi to s námi se všemi myslel dobře. Cokoliv jsem udělal špatně, dostal jsem výprask. Nejdříve se mě zastávala matka, ale dostali jsme oba, tak se držela stranou. Nikdy otce neopustila, tvrdila, že je to její karma, která jí k němu poutá a že kdyby ho opustila, dařilo by se nám všem mnohem hůře. Bral jsem to jako pohádku a také jako nutné zlo. To vše se mi vybavilo při pohledu na bývalého kamaráda. A proč bývalého? Kdysi jsme bydleli vedle sebe a byli nejlepší přátelé. Rodiče nám vždy našli i stejného koníčka. Naším velkým koníčkem byla muzika. Chodili jsme do hudební školy a pilně cvičili na hudební nástroje. Já na housle a on na klavír. Možná by z nás mohla být skvělá dvojka, ale asi ne. Jezdili jsme hrát po různých soutěžích, až přišel náš velký den. Oba jsme pilně cvičili a věřili, že jeden z nás hlavní cenu získá. Každý z nás pochopitelně věřil ve své schopnosti a chtěl být lepší než ten druhý. Rodiče byli s námi a drželi nám palce. Začala vystoupení a my pozorovali i ostatní. Pak přišlo vyhlášení, kdy jsme si rozdělili první a druhé místo. Já byl očividně lepší, alespoň komise si to myslela. A to byl právě ten malér. Můj otec byl na mě hrdý, dokonce mě poprvé v mém životě pochválil. Bylo vidět, že je pyšný. Dokázal jsem to, o čem on jen snil. Můj tehdejší nejlepší kamarád to však neunesl. Nechtěl být druhý. Bylo nám tehdy již patnáct let, měli jsme být rozumní, ale nebyli. Já dal kamarádovi najevo svou radost a naivně si myslel, že ji se mnou bude sdílet. Jenže on místo vroucího obětí zvolil obětí plné krve. Když jsem se s ním chtěl obejmout, vrazil mi nůž do břicha. Nechápal jsem to. Než jsem o tom mohl začít přemýšlet, ztratil jsem vědomí. Dostal jsem se z toho s následky. Nyní stál u mých dveří s lítostí na tváři. Řekl jsem si, že budu lepší nežli on, a odpustil mu.

 

╰☆ 21 - SVĚT ☆╮

Už jako malá holka jsem si přála být zdravotní sestřičkou a později i lékařkou. Chtěla jsem pomáhat lidem. A tento sen se mi splnil, alespoň ve snu. Chodila jsem na zdravotní školu a učení mi šlo samo do hlavy. Měla jsem spoustu kamarádek mezi svými spolužačkami, ale na rozdíl od mnohých z nich jsem mířila výš. Na střední škole jsme často dělaly praxi v nemocnici. Nejprve jsem se dostala jen mezi pacienty, které bylo zapotřebí přebalovat. Ale mě to nevadilo. Dělala jsem to ráda a s láskou. Byli to vesměs staří lidé, a já ráda poslouchala jejich příběhy. Skoro nikdo za nimi nechodil a tak byli rádi, když je někdo vyslechl. Jejich osudy mě zajímaly, byla jsem součástí jejich rodiny, alespoň tak jsem si připadala. Ležela tam i jedna paní doktorka, která neměla děti. Vyprávěla svůj příběh o kariéře, o tom, že zůstala po smrti manžela sama a nikdo, ani její sourozenci, ani jejich děti ji nenavštěvovali. Bylo mi jí líto, ale na druhou stranu jsem si říkala, že se za to může sama. V tu chvíli jsem se definitivně rozhodla, že se na dráhu lékařky vydám také. Dívala jsem se doktorům pod ruce a občas řekla také svůj názor. Ujal se mě jeden lékař, který asi ve mně viděl víc, než jen pouhou pubertální studentku. Jednoho dne mě vzal i na sál, kde jsem sice nic nedělala, ale tiše pozorovala jeho práci. S údivem jsem sledovala, jak operuje. Pak jsme dlouze hovořili o operaci, kterou provedl. Zmínil se o mně svému bratrovi, a ten mě nechal zapsat na vysokou školu. I toto studium mi šlo samo, vše jsem totiž měla z první ruky – právě od zmíněného pana doktora. Konzultovala jsem s ním vše a přišla i s novými nápady, jak využít své poznatky v praxi. Zřejmě byl ze mě nadšený, jelikož mě brával na sál, ale již ne jako pozorovatele, ale směla jsem mu také pomáhat. Byla to neocenitelná zkušenost. A tak se mi splnil sen a stala jsem se také lékařkou. Měla jsem sice ještě před sebou atestace, ale i ty jsem postupem času zvládla na výbornou. Jelikož mně celou dobu imponovala chirurgie, dala jsem se na tuto dráhu. Nikdy jsem nelitovala, jelikož jsem zachraňovala životy, a o to mi šlo především. I jako lékařka jsem si ráda povídala s pacienty o tom, co je trápí. Bylo mi jasné, že pokud je nemocná duše, hůře se hojí tělo.

 

╰☆ ESO HOLÍ ☆╮

Byl jsem bez práce a hledal, kde se dá. Byl jsem z toho věčného hledání zoufalý. I když jsem měl maturitu, nikde nebylo volné místo za slušné peníze. Tak jsem se rozhodl začít podnikat. Ale v čem? Bylo mi jasné, že pokud chci být úspěšný, musím něco investovat. Přemýšlel jsem, jakou cestou se dát a hlavně předmět podnikání mi dělal starosti. Měl jsem celkem dobrý fotoaparát, tak jsem se rozhodl fotit. Vždy mě bavilo fotit zvířata, kvůli jejich neposlušnosti a hravosti. Zašel jsem tedy na živnostenský úřad a zažádal o živnostenský list. Bylo to snadné, až moc. Udělal jsem si webové stránky, nafotil mého labradora venku i doma a fotky dal na internet. Čekal jsem, zda se mi někdo ozve, ale neozval se nikdo. Zlevnil jsem své služby, ale ani pak se nikdo neozval. Dluhy začaly narůstat, neměl jsem ani na jídlo. Zrušil jsem tedy živnostenský list a přihlásil se na pracovní úřad. A teprve nyní se asi naskytla ta pravá příležitost, protože se naskytla nabídka práce v mém oboru. Byla sice mimo mé bydliště, ale s bydlením jsem si starost nedělal, nabízeli i ubytování. Jelikož jsem žil sám, neváhal jsem ani minutu a zavolal. Čekal jsem odmítavou reakci, ale jaké bylo mé překvapení, když mi řekli, abych přijel. Práci jsem dostal od prvního, měl jsem dost času opustit pronajatý byt a zabalit si své osobní věci. Neměl jsem jich mnoho, nábytek byl součástí pronajatého bytu, tak jsem neměl starosti, kam s ním. Vyrazil jsem vstříc nové práci. Na cestě mě nepotkalo nic špatného, dojel jsem v pořádku. Říkal jsem si, že to musí být osud, a že se mi bude určitě v nové práci líbit, když jsem nemusel čelit cestou žádným překážkám. Dostal jsem se do mladého, přátelského kolektivu a začal pracovat. Práce mě bavila a i mí nadřízení se mnou byli očividně spokojeni. Dostal jsem svou první výplatu a nevěřil svým očím. I s prémiemi byla částka tak vysoká, až se mi z toho zatočila hlava. Teprve nyní jsem pochopil, co osud po mě žádá. Měl jsem opustit starý život a začít nový, na novém místě, s novými lidmi. Našel jsem si i dívku, jestli dívku svých snů, to mi sen neukázal, ale rozhodně hodnou a pracovitou. I když byla má kolegyně, nevznikly žádné rozpory. Nastěhoval jsem se k ní, nebo vlastně k jejím rodičům, kteří dům, kde bydlela, vlastnili. Konečně jsem byl spokojený a šťastný.

 

╰☆ DVOJKA HOLÍ ☆╮

Odešla jsem do práce. Pracovala jsem na vysokém postu, rozhodovala jsem o chodu podniku i o zaměstnancích. Vyřizovala jsem tuzemské i zahraniční zakázky. Osobní život nestál za nic, ale mně vyhovoval. Žít bez partnera bylo tak svobodné. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Hlavní důvod však nebyl žít bez stálého partnera či strach ze spoutanosti, ale z rodiny. Za žádných okolností jsem nestála o děti. A pak to přišlo. Potkala jsem muže, se kterým jsem si dokázala svůj život představit. Byl starší a mnohem zkušenější v sexu nežli já. Vyhovovali jsme si inteligencí i intimnostmi. V sexu byl trochu zvrhlý, ale to mě možná na něm přitahovalo. Nechala jsem si ho prověřit a zjistila, že je ženatý. Avšak v manželství mu to příliš neklapalo. Doufala jsem, že vztah mezi námi bude založen jen na sexu. Po nějaké době se ke mně chtěl nastěhovat, a já neprotestovala. Rozvádět se nechtěl kvůli svým dětem. I toto jsem respektovala, nebo spíše vítala. Po nějaké době si ale začal vše nárokovat a mě to přestalo vyhovovat. Opustil svou rodinu, stýkal se s ní minimálně. Začal mluvit o našem společném dítěti, a v tu chvíli jsem věděla, že musím dát zpátečku. Najednou mi nepřipadal tak neodolatelný, dokonce se mi až znelíbil. Ale měla jsem ho ráda, to ano. Ale i tak jsem děti nechtěla, ani s ním, ani s nikým jiným. Řekla jsem mu to na rovinu. V první chvíli byl velice zaražený, a pak mi sdělil, že pokud nechci s ním miminko, že mě opustí. Najednou jsem byla postavena před složité rozhodnutí. Mít muže, který mi vyhovuje, tedy až na jeho panovačnou povahu, zplodit mu dítě, nebo ho nechat jít. Rozhodla jsem se pro druhou variantu, nutno přiznat, že jsem byla kariéristka. Nechtěla jsem lítat kolem uřvaného dítěte, chtěla jsem profesně stoupat až na nejvyšší místo. Má odpověď ho překvapila, ale respektoval to. Sbalil si své věci a odešel. Bylo mi jen líto, že jsem ztratila tak výkonného samce, ale byla jsem přesvědčená, že si najdu brzy jiného.

 

╰☆ TROJKA HOLÍ ☆╮

Měl jsem partnerku a byli jsme oba bez práce. Hledali jsme zaměstnání všude – na internetu, na úřadu práce. Dokonce jsme se ptali i známých, obcházeli různé podniky. Ale nikde nic. Rozhodli jsme se tedy, že zkusíme podnikat. Nemělo cenu jít každý svou cestou, tak jsme se dohodli na společném podnikání. Zašli jsme na živnostenský úřad, udělal jsem si živnostenský list a partnerku nahlásil jako spolupracující osobu. Ze začátku se nám moc nevedlo. Práce mnoho nebylo, jen občas nějaká zakázka. Příjmy ani nestačili na pokrytí nutných výdajů. Měli jsme sice nějaké peníze stranou, ale naše úspory se tenčily čím dál tím více. Tak uplynula nějaká doba, když se ozval opravdu movitý člověk a nabídl nám spolupráci. Pracovali bychom jako doposud, on by zajišťoval zakázky a financoval celý projekt. Figuroval by však jako tichý společník. Když odešel, dlouho jsme o tom s partnerkou diskutovali. Moc se nám to nezdálo, nevěděli jsme, jak peníze získal, ale pokušení být také bohatí bylo silnější. Zavolali jsme tedy tomu člověku a řekli mu, že do toho půjdeme. Při dalším setkání jsme očekávali nějakou smlouvu o tichém partnerství, ale žádnou nepřinesl. Zeptali jsme se tedy, ale on o žádné smlouvě nechtěl ani slyšet. Dal nám kontakty na další vlivné a bohaté lidi, pro které jsme naší práci vykonávali. Měli jsme dostatek peněz, ale má partnerka najednou chtěla víc. Mnoho lidem by náš měsíční výdělek stačil na celý rok, ale ona začala být na penězích závislá. Ani tyto peníze jí nestačily. Cítil jsem, že touto spoluprací se od sebe vzdalujeme, ale jí to tak nepřišlo. Trávila také více času s naším tichým společníkem. Měl jsem pocit, že mezi nimi vzniká jisté pouto. Myslel jsem, že si spolu užívají, tak jsem jednou přišel do jeho vily a chtěl zjednat pořádek. Jaké bylo mé překvapení, když tam bylo mnohem více lidí. Má partnerka se účastnila nějakého jednání a jednoduše mě vyprovodila ven. Řekla mi, že mi pak vše vysvětlí, ale že na to není nyní nejvhodnější doba. Komorník našeho tichého společníka mi sdělil, že má partnerka je velmi inteligentní a že si ji jeho pán vybral jako svého nástupce. Odešel jsem tedy odtamtud domů a čekal na její návrat.

 

╰☆ ČTYŘKA HOLÍ ☆╮

Ocitl jsem se na hradě, ale nebyl jsem to já, byl jsem princem Charlesem. Než jsem s ostatními vstoupil do sálu, dostal jsem jako ostatní welcome drink. Ochutnal jsem, a položil na parapet u okna. Vstupoval jsem do sálu mezi posledními před českým prezidentem, který vešel jako poslední. Po vstupu do sálu jsem dostal od číšníka aperitiv, který mi moc chutnal. Vychutnával jsem si ho pomalu, převaloval v ústech a čekal na příchod prezidenta. Stál jsem v sále, a povídal si s ostatními pozvanými, a neopomněl si prohlédnout i výzdobu sálu. Viděl jsem bílé zdi s pozlacenými sloupy, které lemovaly strop stejných barev. Uprostřed stropu byl křišťálový lustr. U protilehlé strany zdi, na kterou jsem se díval, stála kapela. Po jedné straně visela na stožáru vlajka české republiky, na druhé straně vlajka Velké Británie. Podlaha byla také bílá. Celý sál vypadal harmonicky, dýchal na mě vznešeností i jednoduchostí. Uprostřed sálu stál velký stůl, který sahal skoro od jedné strany ke druhé. Náhle mě popadla hrůza, jelikož jsem spatřil na stole květiny. Ne, že bych květiny neměl rád, jejich barvy mě vždy fascinovali, ale mám na květiny alergii. Záhy jsem však zjistil, že jsou umělé. Dále byly na stole talíře, skleničky, příbory a jmenovky. U každé židle na rozdělených místech pro hosty ležel velký talíř, na něm menší dezertní talířek. Na dezertním talířku ležel ubrousek provlečený do porcelánového kroužku. V tom jsem spatřil pana prezidenta. Velice mne zajímalo, co zvolí za aperitiv. Docela jsem byl překvapen, musím přiznat, že mile, že zvolil pohár čisté vody. Mluvili jsme o všem možném. Šli jsme si sednout na svá místa. Pan prezident měl až příliš dlouhý proslov, mě stačil nepatrný zlomek času na ten můj. Po proslovu jsem si vyndal ubrousek z kroužku, obsluha odnesla dezertní talířek i s porcelánovým kroužkem. Přinesli nám kozí sýr s omáčkou na talířku. Moc mi chutnal. Po předkrmu odnesla obsluha talířek, kde jsem nenechal ani jedno sousto předkrmu. Následně přinesla obsluha polévku hovězí s nudlemi. Když jsme to snědli, obsluha odnesla talíř a přinesla hlavní chod. Měli jsme kachnu se zelím a knedlíkem. Po tomto obědě přinesli ještě zmrzlinový pohár, který jsem ani nemohl sníst. Po jídle jsme všichni odešli do sálu, který je veřejnosti nepřístupný.

 

╰☆ PĚTKA HOLÍ ☆╮

Připravovala jsem se na pěveckou soutěž. Účast na ní pro mě byla velice důležitá. Chtěla jsem se věnovat hudbě profesionálně, vždyť jsem také měla skvělého učitele. Zkoušela jsem zpívat písničku i za doprovodu kytary, na kterou jsem uměla hrát. Vždyť také pocházím z hudební rodiny. Věřila jsem si, možná až moc. Nevěřila jsem, že bych nezaujala. Občas ale mé rodiče bolela hlava, prý do toho třískám a kvílím. Nic jsem si z jejich narážek nedělala. Konečně přišel den, kdy jsem mohla ukázat, co ve mně je. Připravila jsem se na cestu a vyrazila. Na soutěž mě doprovázela moje maminka, která ale moc nevěřila, že se někam dostanu. Brala to spíše jako výlet. I přesto mě ale podporovala. Vždy mě podporovala v tom, co jsem dělala. Říkala, že pokud tomu věřím já, je to v pořádku. Ale také měla zdravou kritiku, aby mě nenarostl moc nos nahoru. Jely jsme dlouho, skoro přes celou republiku. Když jsme přijely, byly jsme velmi unavené. Ale také natěšené, jak vše bude probíhat. Cestou jsme si povídaly, spíše jako kamarádky, než jako matka s dcerou. Otec jet nemohl, musel pracovat. Čekala jsem skoro celý den, než jsem přišla na řadu. Přítomnost poroty mi nevadila, netrpěla jsem trémou. Možná i proto jsem nakonec postoupila mezi 120 nejlepších. I píseň jsem zvolila dle mého názoru dobře. Jela jsem s ostatními na hotel, kde jsme obdrželi písničku, kterou zazpíváme příště. Dostala jsem píseň, kterou jsem dobře znala. Tak jsem se ani nemusela dlouho připravovat, volný čas jsem využila spánkem. Nevadilo mi, že tam ostatní chodili po pokoji a zpívali. Ráno nás vzbudili brzy, mnozí toho moc nenaspali. Vyčistila jsem si zuby, umyla se, oblékla, a vyrazila vstříc dalšímu klání. Tentokrát byl výběr do nejlepší 40, kam jsem se také dostala. Než jsme jeli opět na hotel, dostali jsme novou píseň. Měli jsme dvě hodiny na naučení textu. Tuto píseň jsem neznala, tak to bylo složitější. Jen jsem se naučila text, písni jsem ale nevěnovala velkou pozornost. Nakonec jsem ji zazpívala příšerně. Nebylo divu, že jsem nepostoupila mezi nejlepší 24 zpěváků. Mě to ale v tu chvíli nevadilo, byla jsem ráda, že jedu domů, těšila jsem se do své postele. Byla to ale velká zkušenost, která mě poposunula dál. Navíc zazvonil telefon a mě přišla první velká nabídka.

 

╰☆ ŠESTKA HOLÍ ☆╮

Byla jsem malá holčička, a maminka mi balila věci do kufru. Chystala jsem se na letní tábor, kam jsem jezdila každý rok. Měla jsem tam vždy spoustu kamarádů, tak proč se netěšit. Byla jsem zvědavá, kdo tam pojede tentokrát. Také jsem se těšila na různé sportovní hry. Doma jsem hrála stolní tenis v klubovně a chodila střílet ze vzduchovky. To ovšem maminka nerada viděla, strašně se o mě bála. Z táborů jsem si přivážela diplomy, které jsem měla zasklené a pověšené na stěnách pokoje mezi mými hudebními i sportovními idoly. Šli jsme před dům, kde už čekal tatínek v autě, naložili mi kufry do kufru a jelo se. Cesta nebyla dlouhá, dívala jsem se z okna, jak stromy ubíhají podél silnice. Zastavili jsme před velkou budovou, kde se všichni srocovali. Bylo tam spoustu mých kamarádů, ke kterým jsem ihned běžela. Tatínek vyndal kufry a čekali jsme na autobus. Honila jsem se s ostatními, ani jsme nezaregistrovali, že nás rodiče volají. V dáli si už pro nás jel autobus. Když přijel na parkoviště, řidič vystoupil a začal dávat kufry do úložného prostoru autobusu. Mezitím jsme se loučili s rodiči. Nastoupili jsme a rodiče nám mávali. Také my jsme jim mávali a těšili se, jak si to společně užijeme – bez rodičů. Jeli jsme dlouho, zpívali si cestou písničky a vyprávěli, co jsme za celý rok zažili. Mnoho toho nebylo, jelikož jsme chodili do školy na první stupeň a tam mnoho zážitků člověk nezažije. Alespoň u nás to tak bylo. Konečně jsme dojeli na místo, kde stálo mnoho chatek, a byli jsme rozděleni po 4 na každou chatičku. Byla útulná, a já si vybrala místo nahoře ve střeše, jako vždy. Sice tam bylo málo místa, ale mohla jsem koukat z kulatého okénka ven. Vyfasovali jsme ložní prádlo a šli si povlíknout postele. Pak jsme se šli najíst. Po jídle nás vedoucí vzal do nedalekého rybníku se vykoupat. Cákali jsme se. Mezitím ostatní vedoucí připravovali na večer ohýnek. Večer jsme si opekli buřty, zazpívali s kytarou a šli spát. Probudila jsem se a měla jsem hlad. Šla jsem tedy na snídani. Po snídani nás vedoucí vzal zastřílet si ze vzduchovky. To mě bavilo. Dostala jsem diplom, na kterém stálo: 1.místo. Porazila jsem dokonce i kluky, a to bylo moje vítězství, z kterého jsem se radovala snad více než z diplomu. Kluci ale nebyli naštvaní, řekli, že mě porazí v něčem jiném a odešli si hrát nohejbal. Já však byla šťastná a těšila se, jak bude tatínek na mě opět pyšný.

 

╰☆ SEDMIČKA HOLÍ ☆╮

Byl jsem doma, ale cítil jsem se tak strašně osamocený, i když jsem měl kolem sebe svou rodinu. Má rodina mě milovala, tak jsem to alespoň cítil. Žil jsem si vcelku poklidným životem, nebydlel jsem zrovna přepychově. V panelovém domě, kde jsme bydleli, jsem se často hádal se sousedy. Vlastně za mnou chodili si stěžovat na mou drahou polovičku a děti. Stále měli nějaké výhrady, tudíž jsem se ani domů netěšil. Doma jsem měl vždy čistě naklizeno, teplé jídlo jsem dostal hned po příchodu z práce. To bylo ale to jediné. Po příchodu z práce jsem se manželky zeptal, zda zaplatila nájemné a s tím související poplatky. Řekla mi, že zapomněla. Zapomínala ale poměrně často, tak jsem letěl na poštu, abych opět nemusel platit penále. Vždy, když manželka náhodou nezapomněla na platby, chtěl jsem vidět účet, jelikož nás zadlužila tím, že mi vždy sdělila, že je vše zaplacené, a peníze skončily bůhví kde. Tak jsem si na to tak vzpomněl na cestě na poštu, a říkal jsem si, že jsem vlastně rád, alespoň se projdu. Při zpáteční cestě jsem se zastavil za kluky v hospodě, abych se uklidnil, ale také abych si postěžovat. Ale znáte ty silácké řeči. Raději jsem je poslouchal jen na půl ucha. Manželka na mě čekala netrpělivě, a hned jak jsem odemkl dveře, na mě spustila, kde jsem tak dlouho, a že mám na stole už studené jídlo. Nemohla si nevšimnout, že jsem už něco vypil, a začaly výčitky kvůli pár pivům. Řekl jsem jí, že kdyby dělala, o co jsem jí požádal, tak bych nemusel vše zařizovat sám, a zůstal bych doma. Stále po mě ječela, tak jsem se neudržel a řekl jí, ať si najde práci. Vyčítavě se na mě podívala a řekla, že taky může jít k rodičům, když se mi to nelíbí. Podotkl jsem, že to byli právě její rodiče, kdo jí vyhodili z domu, právě proto, že nic nedělala a dřepěla doma. Ani mezi lidi nešla, seděla jen ve svém pokoji, nebo šla do knihovny. Ale jakoby se práci vyhýbala, vše pro ni bylo sprosté, někde mnoho práce, jinde zase málo peněz. A tak seděla doma, a ani si práci nesnažila najít. Urazila se, a odešla do ložnice, kde se zamkla. Nechal jsem jí tam, a šel si lehnout do obýváku. Ani jídlo jsem nesnědl, přešla mě chuť.

 

╰☆ OSMIČKA HOLÍ ☆╮

Měla jsem hodně dobrou kamarádku, se kterou jsme podnikaly všechno společně. Den začal, jako kterýkoliv jiný. Ráno jsme si zavolaly, a dohadovaly se, co budeme ten den dělat. Měla jsem v plánu jít nakupovat, Helča však chtěla vyrazit do přírody, nebo na chatu. Prostě někam, kde bychom byly samy a mohly si povídat. Dohadovaly jsme se hodně dlouho, vše nakonec skončilo hádkou. Vypnula jsem mobil, vlastně jí to típla v půlce věty, naštvaná, že zase musí být po jejím. Tentokrát jsem to ale nechtěla dopustit. Když jsme se kdykoliv pohádaly, po chvíli jsem jí zavolala, a vlastně tak trochu rezignovala. Začala jsem o tom přemýšlet. Zdálo se mi, že pořád ustupuji jen já. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy tomu bylo naopak. Tentokrát jsem jí ale nezavolala. Zazvonil telefon, a na displeji jsem viděla její jméno. Zvedla jsem to s nadějí, že tentokrát se omluví ona mně, a vyrazíme na nákupy. Jak jsem se ale mýlila. Začala mě osočovat, že jsem jí schválně vypnula telefon. Snažila jsem se vše zahrát do autu, a řekla jí, že asi vypadlo spojení. Zeptala se mě, jestli chci teda do přírody, do lesa, na louku, nebo na chatu. Opakovala jsem jí opět, že chci jít nakupovat, jelikož to mám v plánu již nějakou dobu. Tentokrát vypnula telefon ona se slovy, že nejsem žádná kamarádka. Měla jsem okamžitě po náladě. Už se mi ani do obchodu nechtělo. Sedla jsem si do křesla a přemýšlela, zda je opravdová kamarádka. Usoudila jsem, že si přece takovou urážlivou nánou nenechám zkazit den, a začala se oblékat. Vzala jsem si na sebe červené minišaty, které mi koupila maminka k narozeninám, obula lodičky a popadla kabelku. Ještě jsem zkontrolovala, zda mám všechno. Klíče i peněženka tam byly, vložila jsem do kabelky mobil, a vyrazila. Toho dne jsem si nic nekoupila, nic se mi nelíbilo. Bloumala jsem po obchodech, až jsem se rozhodla jít domů. Sotva jsem odemkla dveře, zvonil mi mobil. Ani jsem se na něj nepodívala, byla jsem přesvědčená, že je to Helča. V klidu jsem se zula a šla si do lednice pro pití. V tom se ozval mobil podruhé. Podívala jsem se na displej, kde na mě blikalo neznámé číslo. Přijala jsem hovor. Byla to Helči maminka. Plakala do telefonu, a mě hned nedošlo, co se stalo. Vlastně jsem jí ani pořádně nerozuměla. Po chvíli se trochu uklidnila, ale stále vzlykala. Oznámila mi, že měla Helča nehodu, kterou nepřežila. Stála jsem jako omráčená. Upustila jsem telefon na zem. Najednou jsem se rozplakala a začala si vyčítat, že jsem nebyla s ní. Vždyť stačilo tak málo, odložit své plány a poddat se těm jejím. Mrzela mě i naše poslední hádka, už nikdy jí neřeknu, jak moc ráda jsem jí měla.

 

╰☆ DEVÍTKA HOLÍ ☆╮

Byla jsem sama se svou dcerkou a malým bílým psem. Bydleli jsme v rodinném domečku, s menší zahrádkou. Bylo krásné, sluneční ráno, tak jsem udělala malou svačinu a šli na zahrádku. Malá s pejskem skotačila, a já se usadila na lavičku. Protože začalo sluníčko připalovat, odebrala jsem se do stínu pod strom, který byl velmi vzrostlý, zelený a nádherný. Poskytoval útěk před sluncem, ale také klid a pohodu. Dívala jsem se na dceru, a užívala si jejího smíchu. Někdo zazvonil u vrat. Vstala jsem z lavičky, a šla se podívat, kdo by to mohl být. Jak jsem se přibližovala, poznala jsem kamaráda mého bývalého manžela, Milana. Byl smutný, až jsem dostala strach, zda se mému exmanželovi něco nestalo. Svíral mě tíživý pocit. Mé obavy se však nenaplnily. Zeptala jsem se, zda se něco nestalo, a on jen zavrtěl hlavou. Pozvala jsem ho tedy dál, ale ten zlý pocit jsem měla i poté. Sedli jsme si pod strom, a dlouho si povídali. O všem možném i nemožném. Dlouho jsem z něho nemohla dostat, proč vlastně přišel. Vyprávěl mi o svém životě, o tom, co ho zlého potkalo, až došel k důvodu své návštěvy. Důvod byl prostý, potřeboval půjčit peníze. Znali jsme se dlouho, neměla jsem důvod mu nevěřit. Ale přesto jsem byla obezřetná, a navrhla sepsání smlouvy. Žádné svědky jsme neměli, byli jsme jen on a já. Vzala jsem ho do domu, dcerku nechala venku s pejskem. Sedli jsme si ke stolu, já blíže k oknu, abych na dcerku viděla. Napsala jsem na kus papíru částku 100000 kč s tím, ať si odpoledne pro ně přijde, že půjdu do banky. Poděkoval a odešel. Po obědě jsem vzala dcerku, a vyrazily jsme do města, kde sídlila banka. Došly jsme k bance, vešly dovnitř a postavily se do fronty. Netrvalo dlouho, a už jsem stála u okénka a žádala o peníze. Byly mi vyplaceny téměř okamžitě. Odešly jsme domů, cestou jsme si koupily zmrzlinu. Po návratu domů jsem peníze uložila do obálky a čekala na Milana. Přišel za chvíli, a jak viděl peníze, rozzářily se mu oči. Podepsali jsme smlouvu s tím, že mi peníze vrátí co nejdříve. Druhý den jsem mu volala, ale nemohla se dovolat. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Pak mě napadlo zavolat svému bývalému manželovi. Popsala jsem mu situaci, a on mi do telefonu vynadal, jak jsem hloupá. Milan je po krk v dluzích, chodí po známých, a bere peníze, kdo mu co půjčí, ale již nevrací. Uklidnil se teprve, když jsem mu řekla, že jsem s ním podepsala smlouvu o půjčce. Teprve nyní jsem pochopila, proč jsem měla tak nepříjemný pocit.

 

╰☆ DESÍTKA HOLÍ ☆╮

Pracoval jsem dnem i nocí, práce mě velmi bavila, naplňovala můj prázdný život. Měl jsem dokončit projekt ve velmi krátkém časovém úseku, který by se dal nazvat vražedným. Chtěl jsem si odpočinout, cítil jsem, jak jsem unavený, ale stále mě něco pohánělo dál. Pracoval jsem již celý den a skoro celou noc, vypil nespočet šálků kávy. Ale práce byla přednější než odpočinek. Zazvonil mi telefon. Na druhé straně byla má kamarádka, která také nemohla spát. Vždy mi volala, když se jí něco nedařilo. Měla přesně opačný problém, byla bez práce. Tentokrát se mnou chtěla řešit svůj vztah. Toužila po dítěti, ale její manžel děti nechtěl. A možná ani mít nemohl. Stále se na něco vymlouval. Pohádali se právě kvůli dítěti, které si ona tak moc přála. Už jí bylo jedno, s kým by dítě měla, hlavně, že by ho měla. Ale věděla, že pokud by otěhotněla, následoval by rozvod. Sama by dítě neuživila, neměla by z čeho. I když byla bez práce, na nedostatek peněz si stěžovat nemohla. Její manžel vydělal dostatek peněz na to, aby si mohla žít jako princezna. Uvnitř však cítila prázdnotu, která nešla ničím naplnit. Byl jsem sám a ona se cítila opuštěná. Nechtěla to řešit po telefonu, ale já věděl, že pokud ji pozvu k sobě, u povídání nezůstane. Nechtěl jsem si s ní nic začínat, i když byla velice krásná. Měla dlouhé hnědé vlasy a pronikavé modré oči. Nebyla to žádná modelka, ale ani nebyla tlustá. Na ulici se za ní každý otočil, měla velké charisma. Plakala do telefonu, chtěla se nutně sejít. Řekl jsem jí, že až jindy, že mám spoustu práce, kterou musím dodělat a s kterou mi nepomůže, i kdyby se sebevíc snažila. Nechtěla to pochopit. Nechtěl jsem ji ranit, ale pokud bychom se spolu milovali, naše přátelství by bylo v tu chvíli to tam. Rozloučil jsem se s ní, a položil sluchátko. Vrátil jsem se ke své práci, a přestal na ni a její starosti myslet. Chtělo se mi spát, ale vydržel jsem vzhůru až do rána. Konečně jsem měl vše hotové. Lehl jsem si na postel a na chvíli zavřel oči. Usnul jsem jen na chvíli. Probudil mě zvonek u dveří. Stála tam má kamarádka a omlouvala se, že přišla, ale že nemá nikoho jiného, komu by se svěřila. Pozval jsem ji tedy dál. Vešla dovnitř, sedla si a začala vyprávět svůj příběh. Poslouchal jsem, ale její slova plynula jaksi z dálky. Najednou jsem viděl před očima tmu, a sesul se k zemi.

 

╰☆ PÁŽE HOLÍ ☆╮

Jednoho dne jsem se probudil, a celý rozesmátý sešel po kruhovém schodišti z prvního patra do přízemí. V hlavě se mi zračil dobrý plán, aspoň jsem si to myslel. Vstoupil jsem do kuchyně, kde už seděla máma s mou sestrou. Podívaly se na mě, na můj rozzářený obličej, a hned se zvědavě ptaly, proč se usmívám. V hlavě se mi zračil plán, který jakoby si říkal o vyslovení. 

„Bude ze mě slavný malíř,“ řekl jsem a posadil se za stůl. Obě dvě se začaly srdečně smát, jejich smích nebyl k utěšení.

„Nezbláznil ses?“ zeptala se mě máma.

Zavrtěl jsem hlavou. I přes jejich opětovný smích jsem si z toho nic nedělal, jelikož jsem byl pevně rozhodnutý, že půjdu za svým snem a dotáhnu ho do konce. Měl jsem v pokoji plno obrazů, ale žádná galerie o ně nestála. Ani to mě neodradilo v mém plánu stát se slavným malířem.

„Vždyť i Picasso nebyl za svého života uznávaný, dřel nouzi s bídou, a dneska se jeho obrazy prodávají za miliony,“ nenechal jsem se odradit.

„No jo, ale budeš na tom stejně. Budeš škemrat o kůrku chleba, a po tvojí smrti si ty tvoje patlaniny možná někdo koupí,“ komentovala sestra.

Vstal jsem, a odešel zpět do svého pokoje. Podíval jsem se na čisté plátno, vzal do ruky štětec a začal malovat. Štětec mi tancoval v ruce sám, ani jsem nevěděl, co maluji, a nedalo se to zastavit. Už se stmívalo, a já stále maloval, a ještě nebyl hotov. Na obraze se rýsoval obraz andělů a Boha. Bůh seděl uprostřed, na krásné zlaté stolici, na klíně mu spal malý andílek. Ruka Boží spočívala na nahé přelce andílka, druhá jakoby ho hladila po žlutých vlasech. Okolo stolice poletovali andělé, staří i mladí, ale krásní. Všichni měli běloskvoucí křídla, a všichni se dívali na malého, spícího, andílka. Kolem dokola byl ráj. Stromy sahali až na vrchol obrazu, kde stále nekončily. Všude bylo plno rozmanitých květin a zvířat, které si lebedili v trávě. Někteří se k sobě měli, jiní jen odpočívali. Konečně jsem byl hotov a se svým výtvorem nadmíru spokojen. Ani jsem nevěděl, že jsem něco takového namaloval, bylo to, jako by mi snad andělé vedli ruku, jako by chtěli, aby všichni lidé věděli, jak to v Nebi vypadá. Vzal jsem obraz a šel do galerie, kde mě už mnohokrát odmítli. Nabídli mi za můj obraz pohádkovou sumu, a já přijal. Vrátil jsem se domů, vešel do obývacího pokoje a položil před matku šek. Najednou začala plakat, stala a objala mě.

„Miluju tě, maminko,“ zašeptal jsem.

 

╰☆ RYTÍŘ HOLÍ ☆╮

Valím si to sto třicítkou po dálnici. Jedu klidně, nikam nespěchám. Jinak bych na to už dávno šlápl. Míjí mě několik osobních aut. Jedno auto mě hodně zaujalo. Měla červenou barvu, až mě skoro oslepila. Za volantem sedí vážně kost. Ani se na mě nepodívá a uhání dál. Jede asi se svými kamarádkami, napadlo mě. A začal jsem mít hříšné myšlenky. Jak hříšné, není důležité, ale najednou jsem jí chtěl dostihnout. Ale auto se nechtělo hnout, jelo pořád stejně rychle, a ona mi ujížděla. I s nimi. Nechtěl jsem se tím už zabývat, ale nějak mi nešla pořád z hlavy. Něco na ní bylo zvláštního. Něco, co mě na ní přitahovalo. Čím víc jsem na ní myslet, tím víc mi nešla z hlavy. Co to bylo, do mě k ní tak táhlo? Neviděl jsem jí už někde? Najednou jsem si uvědomil, že jí určitě odněkud znám. Ale odkud? Vůbec jsem si nemohl vzpomenout. Až mi to došlo. Už jednou jsme se setkali, tváří v tvář. Viděli jsem se na oslavě mého kamaráda. Byla tak sexy a tak k nakousnutí. Jak jsem na to mohl zapomenout? Jel jsem stále dál a snažil se jí pustit z hlavy. Najednou přede mnou vyskočil obraz, kde byla celá zahalena v červené látce, stejně červené, jako bylo její auto. Už blázním, řekl jsem si. Z této představy mě vyrušila blikající světla. Zase nějaká nehoda, to je tak, když lidi jezdí jako blázni, řekl jsem si. A v tom jsem ji viděl. Zpomalil jsem, byla zahalena krví od hlavy až k patě, jako by byla zahalena do velké, červené látky. To byl ten obraz, který jsem měl před očima. Pomalu jsem zastavil na krajnici a chtěl pomoci. Jí však pomoci již nebylo. Jí, ani těm, kteří s ní v autě seděli. Sedl jsem si vedle ní a jen se na ní díval. Všiml jsem si, že něco drží v ruce. Rozevřel jsem jí dlaň a viděl velké, červené srdce. Byl to přívěsek, který jsem kdysi dal své mamince. Policista se mě optal, zda jí znám. Odvětil jsem, že ne, ale že ten přívěsek jsem nechal vyrobit své mamince, a ona ho má teď v ruce. Hned jsem zvedl telefon a volal domů. Nikdo to nezvedal. Zavolal jsem tedy tátovi, že mi to mamka nebere. Jel se na ní podívat, byl blízko domu. Maminka tam ležela na zemi, byla pořezaná od nože, nehýbala se. Táta jí zavolal sanitku a zjistili, že prodělala infarkt, zrovna, když připravovala oběd. Byl jsem s tátou na telefonu, když v tom jsem se otočil, a ta dívka už žádný přívěsek v ruce neměla. Ptal jsem se po něm, ale nikdo ho nevzal. A v tu chvíli mi to došlo. Neviděl jsem tu dívku, ale svojí maminku. Možná za mnou přišel její anděl, aby mi to řekl, a nebýt toho přívěsku, nikdy bych domů nezavolal. V tu chvíli jsem věděl, jak je čas velice důležitý. Každá minuta, každá vteřina. A jak moc mám rád své rodiče.

 

╰☆ KRÁLOVNA HOLÍ ☆╮

Bylo krásné letní ráno a měla jsem náladu pod psa. Nic se mi nedařilo, na cokoliv jsem sáhla, to jsem pokazila. Věděla jsem, že musím ještě udělat spoustu věcí, neboť mnoho lidí to ode mne očekávalo. Takový pocit jsem měla. Připadala jsem si maličká, jako malé zrnko písku. Malé zrnko mezi všemi zrnky ve veliké poušti. Najednou se přede mnou zjevila postava s nádhernými, bílými křídly, obklopená světle modrou září. Netušila jsem, že je to anděl, můj anděl strážný, který mě stále hlídá, a nenechá mě v klidu vydechnout. Tolik překážek mi stavěl do cesty, až přišel do mého snu. Nevěděla jsem, co po mně chce. Díval se na mě a já se nemohla ani pohnout. Roztáhl svá křídla a začal s nimi mávat. Najednou jsem na své tváři ucítila svěží, teplý vánek. Začal se rozprostírat po celém mém těle, až mě celou pohltil. Stále jsem nechápala. V tom anděl promluvil. Řekl mi, ať roztáhnu svá křídla a letím. Ať nespoléhám se na ostatní, ale sama na sebe. Žádná křídla jsem však neměla. Najednou, z ničeho nic, jsem je ucítila. Roztáhla jsem je a letěla, vzhůru za mým andělem. Letěli jsme krásnou krajinou, kde vše bylo krásné a příjemné. Vůně květin mě omámila, až jsem trochu zakolísala. Zavedl mě do svého chrámu. Byl blankytně modrý, stejně jako jeho záře. Měl mnoho věží a mnoho zrcadel. U jednoho zrcadla jsme se zastavili a já do něj pohlédla. Viděla jsem zrnko písku, jak roste, je větší a větší, až bylo tak obrovské, že se do zrcadla nevešlo. Začalo se měnit a já s úžasem hleděla na tuto proměnu. Byla jsem to já. To já jsem rostla, to zrnko písku jsem byla já. Najednou jsem se necítila vůbec slabá, měla jsem pocit, že dokážu všechno, co si usmyslím. Můj anděl stál za mnou a usmíval se. Pochopila jsem, že mi ukázal cestu, po kterou se mám vydat. Ne poslouchat ostatní a dělat, co oni chtějí, ale najít svou sebeúctu a věřit si. Najednou jsem pocítila, že se můžu pustit do projektu, který jsem tak dlouho odkládala. Odkládala jsem ho, protože mu nikdo nevěřil. Nikdo nevěřil, že něco dokážu sama. A věděla jsem, co mám udělat. Hned po probuzení jsem se cítila tak dobře, jako nikdy předtím. Dala jsem výpověď v práci, opustila ty, kteří mi nevěřili a jen mne shazovali. Zůstala jsem sama, a našla si nové přátele. Takové, kteří mi věřili. A pustila se do svého projektu. Věděla jsem, že nic není nemožné, že mám u sebe anděla, který mě vede a nenechá mě padnout.

 

╰☆ KRÁL HOLÍ ☆╮

Vše začalo nenápadně. Viděl jsem sebe uprostřed stromů, ty stromy jako by mě obklopovali. Tvořili zajímavý obrazec, který jsem nikdy v životě neviděl. Soustředil jsem se pouze na polohu těchto stromů. Mezi stromy prosvítalo slunce, jeho paprsky mě příjemně hřály a osvětlovali. Připadal jsem si jako na pódiu. A ty stromy jako by byly diváci. Takový jsem z nich měl pocit. Měly košaté větve, světlounce zelené lístečky poletovaly, hnány teplým letním vánkem. Nejednou se zde objevil stařík, skoro jako by vystoupil ze stromu naproti mně. Byl starý, v ruce držel zlatou hůl, jeho vlasy i fousy byly bílé, a sahaly až na zem. Div že se o ně nepřerazil, když ke mně vykročil. Díval se na mě a já na něho. Říkal jsem si, že vidím kouzelného dědečka. Byl jako z pohádky. Podal mi velký bílý ubrus, ve kterém bylo něco zabaleno. Rozbalil jsem ho a uvnitř jsem uviděl velký bílý krystal, ptačí pero a knihu v hnědé kůži. Díval se na mně a usmíval se. Pokyvoval hlavou. Otevřel jsem knihu, ale byly tam jen prázdné, bílé stránky. Nebylo tam vůbec nic. V levé ruce jsem držel krystal, a pravou rukou jsem položil knihu do tmavě zeleného mechu. Vzal jsem ptačí pero a díval se na ty prázdné stránky. Najednou z pera vylétla kapka a udělala v knize kaňku. Tak kaňka bylo velká, a přesto jsem ji nechtěl z knihy vymazat. Otočil jsem na druhou stranu, a začal psát. Začal jsem psát své představy a vize. Cítil jsem, že to nejsou moje vize, ani moje představy. Psal jsem příběh bojovníka, člověka, který vede svůj lid proti nepříteli. Všichni šli za mnou, jako krysy za Krysařem. Místo píšťalky měl jsem drahokam. Byli tak okouzleni mou mocí. Až jsme stanuli tváří v tvář nepříteli. Tvářil se hrůzostrašně, jistě by nás nechal všechny pobít. Byl to král sousední země a už chtěl dát pokyn k boji, když se nad námi objevily dvě hrdličky. S úžasem jsme na ně oba dva hleděli. Neváhal jsem, a vsunul mu do levé ruky drahokam. On s úžasem pozoroval hrdličky, že si toho ani nevšiml. Otevřel ruku a místo drahokamu tam bylo velké, rudé srdce. Podíval se na mě a já mu jeho pohled opětoval. Z očí mu začaly kanout slzy, slzy dojetí. Podali jsme si ruce a v tu chvíli jsem se probudil.

 

╰☆ ESO MEČŮ ☆╮

Byla jsem mladá a přemýšlela, co se svým životem udělám, a hlavně, kterou školu bych měla vystudovat, aby se mi v budoucnu dařilo. Seděla jsem nad přihláškami na školy a nevěděla, co mám vyplnit. Vždy mě bavilo starat se o zvířata, chtěla jsem být veterinářkou. Ale co když neudělám vysokou školu? Gymnázium by pro mě bylo poté bezpředmětné. Měla jsem pocit, že gymnázium je jen jakási přestupní stanice k vysoké škole. Sice jsem si ho napsala do přihlášky, ale moc se mi nechtělo. Jako druhou školu jsem si vybrala informační technologii, jelikož úzce souvisí s kybernetikou a roboti jsou budoucnost. Tomu bych se možná mohla věnovat, obzory jsou pak velké. Alespoň jsem si to myslela. Na učiliště jsem jít nechtěla, a ani jsem o něm neuvažovala. Nebyla jsem sice studijní typ, ale chtěla jsem zkusit něco, co mi pomůže k maturitě. Přišel den D, kdy se mělo rozhodnout o přijetí, či nepřijetí na obě školy. Přijímací zkoušky se nedělaly, záleželo tedy na známkách ze základky. Byla jsem si jistá, že mě vezmou i s těma trojkami, co jsem měla. Jaké bylo mé zklamání, když jsem otevřela webové stránky škol a ani na jednu jsem se nedostala. Začala jsem plakat, měla jsem zlost, ale ne na sebe. Cítila jsem se ukřivděná. To přeci není možné. Chtěla jsem podat odvolání, ale rodiče mi ho podepsat nechtěli. Poslali mě na učiliště, abych prý nebyla na pracovním úřadě. Vůbec se mi tam nechtělo. Začala jsem tedy chodit na kuchařku. Paradoxem bylo, že mě nikdy vaření nebavilo, spíš jsem ho brala jako trest. A možná mě tím rodiče opravdu chtěli potrestat. Jaké bylo jejich překvapení, když nejhorší známka byla dvojka a já se z kuchyně nehnula. Měli jsme dobrého mistra, díky němuž jsem si zamilovala nejen kuchyň, ale také učení samotné. Také jsem měla možnost podívat se do zahraničí a zkusit připravovat místní kuchyni. Naučila jsem se tam spoustu věcí, které mi snad v budoucnu budou něco platné. Po úspěšném složení zkoušek jsem šla poděkovat rodičům, že mě dali právě na toto učiliště. Měli pravdu jako vždy. Maminka se rozplakala štěstím. Vím, že rozhodli za mě, a že toto rozhodnutí bylo jediné správné. Z nevychovaného klacka se stala rozumná žena. Alespoň v to doufám.

 

╰☆ DVOJKA MEČŮ ☆╮

Tento sen pojednává o velkém vnitřním strachu. Byla jsem malá holčička, která měla spoustu kamarádů. Podnikali jsme společně spoustu věcí: hráli jsme fotbal, lezli po stromech, honili se a mnoho dalšího. Nutno říci, že mě spíše přitahovali kluci, chtěla jsem s nimi být více než s holkami. Ty si hrály s panenkami a to mě nebavilo. Byla jsem takový malý uličník. Lezli jsme na třešeň, když se pod stromem objevili starší kluci a chtěli nás sundat. My se ovšem jen tak nedali. Házeli jsme po nich třešně, které na ně padaly jako kulky. Byli celí červení. Odešli a my měli klid. Věděli jsme, že je to jen hra, protože kdyby chtěli, mohli by za námi vylézt a sundat nás. Po chvíli nás to tam nebavilo, tak jsme si šli kopat s mičudou. Byl krásný letní den, vše nádherně vonělo a bylo vedro na padnutí. Chvíli jsme si jen tak kopali, až přišli ti velcí kluci, že si zahrají s námi. Nebyli jsme proti, vždyť jsme byli ze stejného sídliště. Válcovali nás, jen co je pravda. Pak nás ale pozvali do klubovny, kam přinesli velkou polárku a všichni jsme se do ní pustili. Bylo tam příjemně, ale bylo tam také mnoho malých pavouků. Měla jsem z nich velký strach. Ani nevím, kde se ten strach ve mně vzal. Ti starší kluci to zpozorovali a začali ve svých hlavách vymýšlet ďábelský plán. Podívali se na sebe, a my znejistěli. Raději jsme řekli, že půjdeme zase ven. Opět jsme vylezli na strom, a protože bylo opravdu horko, trhali jsme si třešně přímo do pusy. Po chvíli se tam opět ti starší kluci objevili. Zeptali se, zda můžou vylézt za námi na strom a my přikývli. Nečekali jsme od nich nic zlého. Jeden z nich měl však krabičku od sirek v ruce. Řekli jsme mu, že tam snad nebude kouřit. On odvětil, že ne, a otevřel ji před mýma očima. Z krabičky začal vylézat pavouk a já zpanikařila. Ani jsem nevěděla, co dělám, chtěla jsem se dostat od toho pavouka co nejdál. Skočila jsem ze stromu, ale zachytila jsem se o větev, a padala obličejem napřed. Nenapadlo mě nic jiného, než zkřížit ruce. Dopadla jsem, a začala brečet. Cítila jsem strašnou bolest v zápěstí obou rukou. Kluci seskočili za mnou a snažili se zachránit situaci. Ale co dělat jiného, než to říct rodičům. Přišla jsem domů, ale neřekla jsem to na ně. Řekla jsem, že mi uklouzla noha a já spadla ze stromu. Odvezli mě do nemocnice, kde jsem dostala na obě ruce sádry. Vypadala jsem strašně srandovně.

 

╰☆ TROJKA MEČŮ ☆╮

Byl jsem zamilovaný do holky, kterou jsem poprvé uviděl. Myslel jsem si, že přeci mé city opětovat musí. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že žije v rozdílném světě. Usmála se na mě a já byl šťastný. Vzala mě k sobě domů, uvařila večeři a společně jsme se najedli. Nechtěl jsem to pokazit, tak jsem si nic nedovolil naznačit. Ona to však asi vycítila, jelikož se šla osprchovat a mě tam nechala samotného. Prohlížel jsem si její byt. Byl malý, ale útulný. V rohu místnosti měla své dvě siamské kočky, které si mě celou dobu prohlížely. Asi ale byly zvyklé na pánskou návštěvu, jelikož nešly blíže a hrály si jen spolu. Nebo možná to žluté klubíčko bylo zajímavější než já. Kdo ví. Má kráska vyšla ze sprchy jen v průhledném župánku. Byl jsem vzrušený. Chytil jsem ji za ruku a políbil. Sedla si na mě, a já byl v sedmém nebi. Milovali jsme se skoro celou noc. Zůstal bych déle, ale ona nechtěla. Než jsem odešel, dal jsem jí své telefonní číslo. Čekal jsem celý den, že zavolá, ale nestalo se tak. Jezdil jsem autem po městě bez cíle, když v tom jsem narazil do sloupu. Ležel jsem v autě celý zakrvácený, až přivolaní záchranáři mě vytáhli a začali oživovat. Probudil jsem se v nemocnici, kde se nade mnou skláněla – ona. Usmál jsem se na ni, ale ona můj úsměv neopětovala. Jen mi sdělila, co vše jsem utrpěl. Odvětil jsem, že nejvíce zraněné je mé srdce. Řekla, že srdce je v naprostém pořádku. Rozebírala se mnou možné operace bez jediného mrknutí oka. Jako bychom minulou noc ani spolu nebyli. Souhlasil jsem se vším. Přišla za mnou večer, aby se ujistila, že je vše k operaci připraveno. Byli jsme v pokoji sami. Řekl jsem jí, že jí miluji, ale ona zůstala chladná. Po jejích slovech, že to byla jen jednorázová záležitost, že ke mně nic necítí, se mi již nechtělo žít. Já ji miloval a ona mnou opovrhovala.

 

╰☆ ČTYŘKA MEČŮ ☆╮

Zašel jsem za terapeutem, aby mi pomohl zbavit se mé nemoci. Měl jsem nemocné ledviny, a ani lékaři si nevěděli rady. Nejprve jsem chodil od jednoho lékaře k druhému, ale bez výsledku. Testy neukázaly žádnou odchylku od normálu a já byl už unavený. Dočetl jsem se o regresní terapii. Byl to terapeut, který vědomě neuváděl pomocí hypnózy do minulého života, používal na to tarotové karty. Sezení mohlo trvat asi 3 hodiny, seděl jsem naproti němu, zavřel jsem oči a on pokládal otázky. Nejprve se snažil zjistit, zda moje zdravotní potíže nejsou následkem současného života. Začali jsme rok po roku od mých tří let až do současnosti rozebírat, co se mi přihodilo a na co jsem si vzpomněl. Nespěchali jsme. Vysvětlil mi, že ledviny jsou párový orgán, a tedy může být problém v partnerství či vztahy vůbec. Rozebírali jsme vztahy s rodiči, sourozenci, manželkou, ale nikde jsme problém neobjevili. Přistoupili jsme tedy k minulým životům. Jeho přesvědčení bylo, že nemá cenu klienta trápit vzpomínkami na minulé životy, proto uchopil tarotové karty a začal vykládat. Rozebíral vztahy v minulých životech se všemi mými blízkými, až jsme došli také k mému synovi. Zjistili jsme, že jsme v minulém životě byli bratři, a že to mezi námi neklapalo. Byli jsme spíše jako Ábel s Kainem. Byli jsme rozhádaní, dělali si samé naschvály. Vyústilo to tak daleko, že mě jednou můj bratr bodl do zad. Nechal mě ležet v domě, bez pomoci, až jsem vykrvácel. Umíral jsem s touhou mu to oplatit. V té době ještě nebyla soudní pitva, nikdo se se mnou nezabýval, jen můj bratr věděl, co se stalo. Ale mlčel. Co měl také říkat? Že jsem mu svedl manželku a pak si ji nevšímal? Že jsem si s ní chtěl jen užít? Neřekl tenkrát ani slovo, nikdo ho nepodezříval. Jakmile jsem pochopil, co se stalo, a došel k odpuštění, odešel jsem od něho. Od té doby jsem se cítil stále lépe, až jednoho dne jsem zašel na vyšetření do nemocnice. Pan doktor nechtěl věřit vlastním očím. Byl jsem zcela zdráv. Odešel jsem domů spokojen a slíbil si, že v tomto životě nikomu vědomě ani nevědomě neublížím.

 

╰☆ PĚTKA MEČŮ ☆╮

Studoval jsem střední školu, ale moc mě to nebavilo. Proplouval jsem školou, jak se dalo. Nebyl jsem studijní typ, mé výsledky byly podprůměrné. Chodil jsem do posledního ročníku, a připravoval se k maturitě. No, připravoval. Moje matka do mě hustila, ať se učím, že je maturita velmi důležitá. Ovšem věděla, že na vysokou školu nemám. Bylo to pro ni trochu zklamání, protože ona i otec vysokou školu měli. Ale hold každé dítě se nepovede, a oni se s tím smířili. Otec to bral lépe, než moje matka. Maturitní zkoušku nám rozdělili pomalu na celý měsíc. To čekání bylo nesnesitelné. Místo, abych se o svaťáku připravoval na maturitu, raději jsem chodil s kamarády do hospody. Myslel jsem si, že maturitou propluji jako celým studiem. Vždyť by to bylo selhání kantorů, kdybych u maturity propadl. Alespoň to jsem si myslel. Jak jsem byl naivní. Přišly písemné zkoušky. Dělal jsem zkoušku z českého a anglického jazyka. Angličtina mi vždy šla, tak to bylo v pohodě. Gramatika i didaktický test dopadl v normě. Dostal jsem trojku, ale očekával jsem jedničku. Nedalo se ale nic dělat, i trojka je hezká známka. U češtiny jsem měl větší problém, sloh mi vůbec nešel. Dostal jsem téma, se kterým jsem si nevěděl rady. Tak jsem něco napsal a doufal, že to dopadne. Výsledky tohoto textu jsme se ale měli dozvědět až po absolvování ústních zkoušek. Vypustil jsem to z hlavy. Zašel jsem si do školy poptat se, jak jsem u písemných zkoušek dopadl. Angličtinu jsem věděl už dopředu, tak jsem čekal ještě na češtinu. Z té jsem měl za čtyři. Ale i to je dobré. Ale jak dopadl sloh? Zase bylo trochu času na přípravu ústních zkoušek. Jako předtím, i nyní jsem to hodil za hlavu a místo studia jsem seděl v hospodě. Kamarádi mě povzbuzovali, že to stejně udělám, tak na co se učit. Nutno říct, že ani jeden z nich maturitu neměl. V té době mě to mělo varovat, ale neřešil jsem to. Přišel jsem k ústním zkouškám, a propadl právě z českého jazyka. Také zeměpis byla katastrofa. Nic jsem nevěděl, tak jsem se to snažil „okecat“ jako vždy. Nebylo mi to ale nic platné. Už mě ani nezajímalo, zda jsem sloh udělal, věděl jsem, že si maturitu zopakuji na začátku školního roku. Slíbil jsem si, že tentokrát se na to alespoň podívám.

 

╰☆ ŠESTKA MEČŮ ☆╮

Připravovala jsem se na maturitu a byla velmi nervózní. Vůbec jsem si nevěřila, že to zvládnu. Mí rodiče stáli při mně, říkali, že se svět nezboří, pokud to nedám, že si ji zopakuji v září. Já ale měla jiné plány. Nastal den, kdy se šlo k maturitám. Čekala jsem na chodbě, až na mě přijde řada. Mnoho mých spolužáků odcházelo se slzami v očích, prostě to neudělali. Začala jsem se smiřovat s tím, že bude patřit mezi ně. Před zkoušející komisi jsem šla sebevědomě, ani nevím, kde se to u mě vzalo. Zkoušky byly víc než lehké. Nechápala jsem, jak je někdo nemůže udělat. Pak jsme čekali na verdikt ještě z písemných zkoušek. Zdárně jsem zvládla maturitu s vyznamenáním, a pyšně volala mamce, že jsem nejlepší ze třídy a že to mám. Mamka řekla, že přeci věděla, že to udělám. Připravila pro mě oslavu, ale já měla v hlavě obavu, jak jí mám sdělit, co plánuji. Nakonec jsem se rozhodla prostě ji to říct. Víc jak Ne mi přeci říci nemůže. Přišla jsem domů a slavili jsme. Otec se zeptal, o jaké vysoké škole uvažuji a já musela s pravdou ven. Podívala jsem se na ně, ale pak jsem sklopila oči. Mamka se mě zeptala, zda vůbec o dalším studiu uvažuji. Prý by bylo špatné, kdybych vše zahodila a skončila jen s maturitou. Podívala jsem se na ně a řekla, že mě přijali na vysokou školu do Ameriky. Jen to bude něco stát. Tohoto okamžiku jsem se obávala nejvíce, myslela jsem, že mě nepustí. Otec byl ale tím nápadem tak nadšen, že se začal usmívat a řekl, že je to skvělá věc a ať na peníze nehledím. Mamka se mě zeptala, kde tam budu bydlet. Řekla jsem, že budu u jedné rodiny. Poté se zeptala, co to tedy bude stát. při částce se jí podlomila kolena, ale otec se jen usmíval a zeptal se, na jakou univerzitu půjdu. Ani jsem nevěděla, že má v Americe nějaké přátele. Zvedl telefon a zavolal. Mluvil s nimi anglicky a já všemu nerozuměla. Položil sluchátko a sdělil mi, že na univerzitě, na kterou mě přijali, učí jeho dlouholetý kamarád, kterého potkal také v Americe, když tam byl za prací. Dokonce mi dohodl, že u rodiny kamaráda můžu bydlet, jen za malou výpomoc při hlídání jejich tříleté dcery. Já pochopitelně ihned souhlasila, jelikož mám děti ráda. I mamka to uvítala, už jen proto, že to nebude stát zase až tak mnoho peněz.

 

╰☆ SEDMIČKA MEČŮ ☆╮

Žil jsem v přesvědčení, že po dobrém ničeho nedosáhnu, a že tedy musím používat lsti a podvodů, abych se měl dobře. Lidé mě znali jako skvělého autora detektivních románů, a nikdo nikdy nezjistil, že to co píšu, dělám já sám. Vždy popsaný příběh v každé knize odrážel skutečnost, ve které jsem žil. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jsou policisté tak chytří, aby mě odhalili. Mé knihy skrývaly veškeré detaily každého z mých zločinů, a jelikož za mnou nikdy nikdo od policie nebyl, doufal jsem, že to tak zůstane. Mí čtenáři žasli nad mou fantazií, a nevěděli, že to fantazie není, že je to skutečný příběh. Jednoho dne se vše změnilo. Můj zločin měl svědka, a zrovna mého oddaného čtenáře. Netušil, že hledají mě, ale po přečtení mé nové knihy to záhy poznal. Příběh, který jsem tam popisoval, byl navlas totožný se zločinem, který jsem spáchal. Jako svědek věděl také více detailů, které se na veřejnost nikdy nedostaly. A právě ty detaily mě usvědčili. Neváhal, a běžel na nejbližší policejní stanici i se všemi mými knihami. Nejprve si mysleli, že je to blázen. On jim ale ukázal v knize momenty, které mohl vědět pouze ten, kdo je spáchal. Stále ale říkali, že je to shoda náhod, ale knihu s posledním zločinem si nechali. Pečlivě ji prozkoumali, a poslali onomu svědkovi předvolání. Poté mu i zatelefonovali, a požádali ho, zda by jim mohl zapůjčit i zbývající knihy, které jsem napsal. Souhlasil. Po pečlivém prostudování mých knih s údivem zjistili, že všechny příběhy popisují do detailu každý zločin, který ležel v archívu jako nevyřešený. Opět otevřeli všechny případy, aby zjistili, zda se skutečně jedná o pachatele, tedy o mě. Byl jsem požádán o vzorek DNA, a v tu chvíli mi bylo jasné, že psát již budu jen ve vězení. Odmítl jsem, tak mě dali do vazby. Tam na mě použili lest, věděli, že si rád otírám ústa po jídle, tak mi ubrousek také k jídlu přinesli. Nepřišlo mi to divné, a v tu chvíli jsem to měl spočítáno. Po chvíli mě přivedli k výslechu, já stále zapíral, ale nebylo mi to nic platné. Začali mávat ubrouskem a mluvit o DNA. V tu chvíli jsem pochopil, že na mě použili lest, kterou jsem neodhalil, já, slavný spisovatel detektivek.

 

╰☆ OSMIČKA MEČŮ ☆╮

Byl jsem ženatý, ač ve skutečnosti nejsem, měl jsem ženu a jedno dítě. Své dítě jsem velmi miloval, ale se svou ženou jsem spokojen nebyl ani trošku. Vše začalo velkou hádkou, kdy si prosazovala své. Nelíbilo se mi to, a to ani trošičku. Chtěla mě ovládat, vnucovala mi své názory. Nebyl jsem schopen proti tomu nic udělat. Náhle se otevřely dveře a vstoupila starší žena. Měla šedé vlasy svázané do drdolu, na sobě ošuntělé oblečení strakatých barev, na nohou dřeváky. Má manželka se s ní okamžitě začala vítat, a hned si stěžovala, že jí nechci nic dovolit. Byla to lež, cítil jsem se podveden. Pochopil jsem, že je to její matka. Začala jí chlácholit a hned se do mě pustila. Ve všem viděla jen chybu, začala mi vyčítat mou práci, která není dostatečně výdělečná, mou lásku k její dceři, která by mohla být větší, kamarády, kterým dávám přednost, i nepořádek v bytě, který nejsem schopen uklidit. Ani jsem se neoblékl, a vyšel do chladného počasí jen v pantoflích a domácím úboru. To byla jediná cesta, jak těm dvěma uniknout. Věděl jsem, že pokud bych se oblékal, nikam by mě nepustily. Ani klíče jsem si nevzal. Zašel jsem za kamarádem, který bydlel na konci ulice. Zazvonil jsem, ale nikdo neotvíral. Opřel jsem se tedy o zvonek. Po chvíli mi přišel otevřít rozespalý kamarád. Žil sám, byl svým vlastním pánem. Trošku jsem mu záviděl. No, trošku, trošku víc. Chtěl jsem být svobodný, jako je on. Ale cítil jsem se hodně omezovaný, a nemohl s tím nic udělat. Pustil mě do bytu, který byl vybaven prostě. Obývák s kuchyňským koutem byla malá, ale přesto útulná. Postel v rohu místnosti byla neustlaná, na stole plný popelník vajglů, špinavá sklenice od kafe, poházené pánské časopisy. U stolu stálo křeslo s šedým vzorem, ze kterého narychlo sebral poházené oblečení, abych si měl kam sednout. Posadil jsem se tedy do křesla. Nabídl mi pivo, a já neodmítl. Dlouho jsme si povídali. Stěžoval jsem si na svou manželku i tchýni. Řekl mi, ať s tím něco udělám, jsem přece chlap, ale dobře se to radí někomu, kdo žije sám. Po našem rozhovoru jsem si byl jistý, že se musím k celé záležitosti doma nějak postavit. Rozloučil jsem se s kamarádem, a vyrazil domů. Zazvonil jsem u dveří, a ani jsem nemusel čekat dlouho, ty dvě fúrie přišly okamžitě. Popadl jsem tchýni a vytáhl jí ven. Řekl jí, ať si hledí své domácnosti a nás nechá na pokoji. Vešel jsem do domu a zabouchl jí dveře před nosem. Tloukla na dveře, ale já dělal, že to neslyším. Pak jsem chtěl začít mluvit s manželkou, ale to už jsem nestihl, jelikož jsem se probudil.

 

╰☆ DEVÍTKA MEČŮ ☆╮

Měl jsem vše, po čem muž může toužit. Krásnou ženu, tři překrásné děti, skvělou práci a slušnou výplatu. Jen na kamarády mi nezbývalo mnoho času. Byl jsem opravdu šťastný, ale asi jsem si svého štěstí nevážil. Jelikož jsem byl často v práci, manželka si našla milence. Dlouho jsem nic netušil, až jednoho dne jsem přišel z práce domů, a byt byl prázdný. Nechápal jsem to. Na stole jsem našel od manželky dopis. Nebyla schopná mi to říci do očí. Sedl jsem si na židli, dal ruce do dlaní a plakal. Když jsem se trochu uklidnil, zavolal manželce. Telefon však vyzváněl z vedlejšího pokoje. Vydal jsem se jí hledat do ulic. Bloumal jsem křížem krážem městem, ale manželku ani děti nikde neobjevil. Na policii jsem nešel, stejně by mi nepomohli. Šel jsem tedy domů. Cestou domů mě přepadl chlap jak hora, který měl v ruce nůž, a chtěl peníze. Žádné jsem však u sebe neměl. On byl ale neodbytný, odstrčil jsem ho, a pocítil strašnou bolest na boku. On okamžitě utekl, já se skácel k zemi. Okolo šla žena, která mi zavolala záchranku. Než přijeli, starala se o mě. Slyšel jsem sanitku, a ztratil vědomí. Probral jsem se v nemocnici na lůžku. Byl jsem po operaci, a z těla mi koukaly hadičky. Navštívili mě policisté a dlouho se mě vyptávali na průběh celého napadení. Popsal jsem jim vše tak, jak jsem si to pamatoval. Když odešli, přijel lékař a sdělil mi, že jsem přišel o jednu ledvinu. Můj stav nebyl již kritický, i když jsem ležel na jednotce intenzivní péče. Sestřička chtěla vědět, koho má kontaktovat, ale to jsem nevěděl. Nikoho jiného než manželku, která mě opustila, jsem neměl. Zůstal jsem v nemocnici ještě nějaký čas, než mě propustili. Zavolal jsem si taxi a nechal se odvézt do práce. Zaměstnavatel mi taktně sdělil, že jelikož mé léčení bude ještě nějakou dobu trvat, tak o mě nestojí. No, zaměstnavatel, pracoval jsem u něj na živnostenský list. Tak jsem byl bez manželky, i bez práce. Neplatil jsem nájem, a přišel o byt. Vlastně kvůli své manželce, kterou jsem se vydal hledat, jsem byl invalida, a k tomu ještě bezdomovec. Nevěděl jsem, za kým jít. Rodiče jsem už neměl, a do žádného zařízení se mi nechtělo. Tak jsem zůstal na ulici. Po ránu byla již zima, a já promrzl. Probudil jsem se na lavičce s velkými bolestmi. Znovu mě odvezli do nemocnice. Viděl jsem, jak se vznáším nad svým tělem. Ať se lékaři snažili sebevíc, k životu mě už nepřivedli.

 

╰☆ DESÍTKA MEČŮ ☆╮

Vše začalo jako obvykle. Ráno jsem se probudil vedle své přítelkyně, a už jsem měl po náladě. Věděl jsem, že opět přijdou na řadu hádky. Vždy, když se vzbudila, začala mi něco vyčítat, nebo byla nevrlá, že jsem ji vzbudil. Vyplnilo se mé podezření. Sotva otevřela oči, hned spustila. Tentokrát jsem ji ani neodporoval, posadil se na posteli a začal se oblékat. Nechtěl jsem se hádat. Už se mi to protivilo. Přemýšlel jsem o tom, zda by mi nebylo lépe samotnému. Nechtěl jsem být sám, samota mě tížila, potřeboval jsem společnost. Ale na druhou stranu, než tuhle společnost, to radši žádnou. Připravil jsem si snídani a sedl si ke stolu. Vzal ranní noviny a začetl se do nich. Při nich jsem se nasnídal. Ani číst mě nenechala, spustila, proč už ji nemám rád. Neujišťoval jsem ji, že ji stále miluji, nebyla by to pravda. Když řekla, že tu nemusí být, otočil jsem se na ní a řekl, ať se klidně sebere a odejde. Stála jako opařená, takovou reakci nečekala. Po chvíli se vzpamatovala. Začala mě obviňovat z nevěry. Nebránil jsem se. To jí rozzlobilo ještě víc. Otočila se a odešla. Pustil jsem se opět do čtení novin, ani jsem se nevzrušoval hlukem, který dělala ve vedlejším pokoji. Dočetl jsem, odložil noviny a šel do předsíně. Z věšáku jsem si vzal bundu, z botníku boty, a šel jsem do práce. V práci bylo vše v pořádku, měl jsem tam spoustu kamarádů, tam mi bylo dobře. Udělal jsem si svou práci a ještě zašel s kluky na pivo. Seděli jsme dost dlouho, hodně toho vypili. Rozloučili jsme se po půlnoci. Šel jsem domů. Doma jsem ani nerozsvítil světlo, lehl si do postele oblečený, a usnul. Když jsem se ráno probudil, má přítelkyně byla pryč. Na stole ležel dopis a klíče. Nemusel jsem ho číst, vím, co tam bylo napsáno. Najednou mi spadl velký kámen ze srdce. Museli to slyšet snad i sousedé, jaká to byla rána. Cítil jsem se najednou zase svobodně. Žádné hádky, žádné výčitky. Stejně jsem si poslední dobou musel vše dělat sám, nepostarala se vůbec o nic. Chtělo se mi radostí křičet, ale ovládl jsem se. Šel jsem se osprchovat, a poprvé za dlouhou dobu, si zase ve sprše zpíval. Oblékl jsem se, nasnídal se a s chutí odešel do práce.

 

╰☆ PÁŽE MEČŮ ☆╮

Vše začalo ve chvíli, kdy jsem si domů přinesl svého vytouženého miláčka – tygříka. Bydlel jsem v panelovém domě a ne všichni byli nakloněni tomu, že by měli sdílet své bydlení, byť v jiném bytě, s tímto milým zvířátkem. Nejprve o něm ani nevěděli, ale koupil jsem mu obojek a začal s ním chodit na procházky. Děti se u nás zastavovaly a chtěly si mého miláčka pohladit. Rodičům se to však příliš nelíbilo. Ale nikoho neohrožoval, proto ani sepsaná petice jim nebyla k ničemu. Sice se ani lidem na družstvu nelíbilo, že v domě žije, dle jejich slov, šelma, ale nijak se můj tygřík neprojevoval, byl potichu, tak s tím nemohli nic dělat. Jen mi nařídili, že s ním nesmím chodit ven. Od té doby se naše přátelské sousedské vztahy obrátili spíše k horšímu. Začalo to tím, že mi nikdo neodpověděl na pozdrav, a pokračovalo to velkými naschvály, až ničením mého majetku, jako bylo auto. Nikoho jsem však za ruku nechytil, tak jsem mohl jen podat trestní oznámení na neznámého pachatele. Do domu se přistěhoval mladý pár s malými dětmi. On byl ošetřovatel šelem v nedaleké zoologické zahradě, a jakmile od sousedů zjistil, jakého miláčka chovám v bytě, rozhodl se mě navštívit. Jeho návštěva byla užitečná, nejen pro mě, ale také pro něho. Viděl rozmazlenou kočičku, která by neublížila ani mouše. Byl z mého miláčka velice nadšený, a jeho manželka a děti také. Mezitím, co jsme si povídali, děti si hráli s tygříkem. Po jejich návštěvě jsem měl hned lepší náladu. Vysvětlil mi, jak bych se měl k němu chovat a také, že bude časem potřebovat velký prostor. Začal jsem tedy uvažovat nad koupí domečku, ale do hypotéky se mi nechtělo. Sedl jsem si tedy k počítači a prohlížel inzeráty, ale žádný dům mě nezaujal natolik, že bych se chtěl do něj nastěhovat. Zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít a tam stál můj mladý soused se starším, noblesně vyhlížejícím pánem. Pozval jsem je tedy dál. Ten pán byl majitelem domku u lesa, a jelikož se rozhodl žít v zahraničí, chtěl, aby mu někdo dům hlídal. Bylo to dědictví po rodičích, velkých milovnících zvířat, proto ho nechtěl prodat. Dohodli jsme se, že se na dům půjdu podívat. Jakmile jsme přijeli na místo, ihned jsem se do domu zamiloval. Na zahradě byli velké voliéry, pevné a stabilní. Dozvěděl jsem se, že rodiče onoho muže chovali spoustu papoušků, které poté odkázali právě zoologické zahradě, kde pracoval můj mladý soused. Slovo dalo slovo a já se mohl odstěhovat. Ulevilo se mě i sousedům.

 

╰☆ RYTÍŘ MEČŮ ☆╮

Milovala jsem jednoho kluka, a on si mě vůbec nevšímal. Dříve za mnou chodil, ale nikdy jsme se nemilovali. Nosil mi kytky, bral mě mezi své přátele. Ale oni mě neměli rádi. A asi přestal i on. Choval se ke mně, jako bych byla vzduch. Každý den se tahal s jinou, jenom, abych je viděla. Plazily se po něm, a jemu se to líbilo. A mě bylo do breku. Potkala jsem ho a byl zase s nějakou. Přišlo mi divný, že s takovou, která se k němu vůbec nehodila. Pokusila jsem se s ním komunikovat, ale vůbec mě neposlouchal. Neplatilo na něho vůbec nic. Poznala jsem na něm, že se zamiloval. Bohužel ne do mně. Bylo mi to hodně líto a pocítila jsem vztek. Tolik jsem ho chtěla. Nemohla jsem spát ani jíst, bylo mi hodně špatně. To byl podnět k tomu, abych se vydala hledat někoho jiného. Ale s každým to bylo na nic, pořád jsem na něho musela myslet. A pak mi zasadil další ránu. Šla jsem do schránky pro poštu a našla dopis od něho. Smála jsem se, měla jsem tak dobrou náladu. Říkala jsem si, že to bude asi milostný dopis, že si uvědomil, jak moc ho miluji. Jak krutá však byla pravda. Přišlo mi pozvání na svatbu. Jeho svatbu a její. Byla jsem postavena před pravdu. Pravdu, že ke mně nic necítí a miluje jinou. Jak jinak by si jí po tak krátké známosti mohl vzít? Byla jsem na dně a nechtělo se mi žít. Život pro mě ztratil smysl. Pozvání jsem roztrhala, a měla vztek na celý svět. Uplynulo asi hodně dnů, než jsem si uvědomila, že s tímhle už nic neudělám. Už za mnou nikdy nepřijde, už o něj nemůžu usilovat. Tak jsem ho konečně pustila z hlavy. Šla jsem se bavit a nemyslela na něho. Ublížil mi, a já mu to chtěla oplatit. Ale zrovna nebyl nikdo, kdo by se mi líbil. Sebrala jsem se a šla domů. Seděl u mých dveří, s uvadlou kytkou v ruce. Popřál mi k narozeninám a zeptal se mě, zda bych ho pustila chvíli dál. Nemohla jsem se na něj v tu chvíli zlobit. Pozvala jsem ho dál a on mě tak něžně objal. Nedokázala jsem mu odolat. Bylo to to nejkrásnější milování v mém životě. Pak přišlo probuzení. Někdo zvonil a šla jsem otevřít. Tak, jak jsem byla, tedy úplně nahá. Nedošlo mi, že na sobě nic nemám. Za dveřmi stála jeho žena. Vtrhla do mého bytu a uviděla ho v posteli, zcela nahého. Čekala jsem nejhorší. Ona mi však poděkovala, že jsem ho u sebe nechala přespat. Odešla za dveře a přinesla mu kufr. Řekla mi, že věděla, že miluje mě, a svatbou si ho chtěla pojistit. Ale on stále, i po svatbě, vyslovoval mé jméno při sexu s ní. Tak jsem poznala, že ve skutečnosti mám o svou lásku stále bojovat a nevzdat to. Tento sen mě přesvědčil, že i když se můj miláček oženil, ještě stále je šance, aby byl jen se mnou.

 

╰☆ KRÁLOVNA MEČŮ ☆╮

Usnula jsem vcelku brzy a zdál se mi hodně zvláštní sen. Byla jsem doma, viděla jsem každý kout svého domova. Byl tam strašný nepořádek. Všechny věci, které jsem už dlouho nepoužívala, válely se na zemi. Byly poházené, ale nebyly rozbité. Všechno, co jsem už nepotřebovala, a čeho jsem se měla zbavit, leželo na zemi. Tak jsem si sedla na bobek a začala sbírat tyto věci. Držela jsem v rukách každou věc zvlášť a vzpomínala, od koho jsem je dostala. Bylo tam také mnoho dokumentů rozházených po podlaze, dokumentů a účtů, od věcí, které již dávno nemám a stále je schovávám. Bylo mi smutno. Pochopila jsem, že mám vyhodit vše, co mi již neslouží. Najednou jsem na zemi uviděla i svou nejlepší kamarádku. Nechápala jsem, proč tam leží. A pak se mi objevila jedna vzpomínka. Vzpomínka, kdy jsem na ní nebyla zrovna laskavá. Šlo o muže, kterého jsem milovala, a ona také. Dozvěděla jsem se, že spolu něco měli a dost ošklivě se s ní pohádala. Když jsem si na to vzpomněla, tato hádka se mi objevila před očima, a nejen tato hádka. Viděla jsem celou situaci z jiného úhlu. Jako bych stále někde na skále a pozorovala vše, co mi zůstávalo ukryto. Viděla jsem naší další kamarádku, od které jsem se vše dozvěděla, a která vše zavinila. Pochopila jsem, že jsem se příliš spoléhala na slova jiných a své nejlepší kamarádce jsem nevěřila. Viděla jsem ji, jak se lepí na muže, kterého jsem milovala, o mého současného přítele. On ji odstrčil a ona mu přísahala pomstu. Pak jsem viděla sebe, a jí, jak za mnou přišla a pověděla mi o nich dvou. Měla kolem sebe tak černou clonu, až se mi udělalo špatně. Viděla jsem také mou nejlepší kamarádku, jak mluví s mým milým, drží ho za ruku a on se jí dívá do očí a říká jí, že se bojí, aby mi nikdo neublížil. Viděla jsem najednou všechno, a pochopila jsem, jak moc jsem se mýlila. Ty, kteří mne milovali, jsem odstrčila, a nikdy jim neodpustila, a ta, která to všechno zavinila, té jsem otevřela své dveře dokořán a se vším se jí svěřovala. Udělalo se mi zle, zle z toho, jak málo stačí uvěřit někomu, kdo lže, a odehnat ty, kterým na mě záleží. Druhý den jsem se mé nejlepší kamarádce omluvila, a i když nechápala, kde jsem se dozvěděla pravdu, odpustila mi. Nikdy už nebudu věřit ostatním, dokud si to sama neověřím. Už nikdy nebudu tak slepá, abych neviděla, kdo mě má skutečně rád. Možná jsem to celé měla v podvědomí, možná jsem cítila vinu za to, že jsem uvěřila něčemu, co by mě ani ve snu nenapadlo. Nebo možná mi někdo ve snu ukázal celou pravdu. Kdo ví. Důležité ale je, že se mi vrátila radost do života a mám kolem sebe ty, které miluji.

 

╰☆ KRÁL MEČŮ ☆╮

Nepiji a nekouřím. A přesto se mi zdál zvláštní sen. V tom snu jsem seděl v pokoji, kde nebyla okna, a dveře byly tmavě hnědé, celé oprýskané. Místnost na mě působila velice depresivním dojmem. Stěny nebyly přes kouř vidět. Viděl jsem sebe, jak sedím mezi dětmi, mohlo jich být snad deset, tvořily kruh kolem mně. Každé z dětí mělo v ruce krabičku cigaret a v druhé ruce zapálenou cigaretu. Těm dětem snad nebylo ani patnáct let. Byli tam chlapci i dívky. Seděli v tureckém sedu a před každým z nich byla láhev alkoholu. Už ani nevím, jaký alkohol tam byl, tak snad to není důležité. Přes kouř nebylo skoro nic vidět, a přesto, i když se mi zvedal žaludek a chtělo se mi kašlat, tak i já jsem měl v ruce cigaretu a před sebou láhev alkoholu. Chtěl jsem vstát a utéct, ale jakoby mě nohy vůbec neposlouchali. Nemohl jsem se donutit vstát, nemohl jsem udělat vůbec nic, jen jsem tam tak seděl a kouřil. Najednou jsem slyšel ržát koně. Poznal jsem je bezpečně, byli to mí koně, které jsem vycvičil a vychoval. Rozlétly se dveře a koně začali nervózně pobíhat mezi námi. Seděli jsme a oni nás nepošlapali, jen tam zmateně pobíhali. Viděl jsem mezi nimi černého koně, a na něm černého jezdce. Ten jezdec měl černou přilbu a na ní blankytně modré velké pero. Nebylo mu vidět do očí, ale skrz přilbici jsem uviděl rudě žhnoucí oči. Najednou jsem dostal strach, ne o sebe, ale o ty děti, o mé koně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem ho zahnat pryč, ale nemohl jsem se vůbec pohnout. Jen jsem tam seděl a křičel. Křičel tak pronikavě, až se rozlétli dveře. Ve dveřích však nikdo nebyl. A ty koně začali prchat pryč z této místnosti. Ale děti tam seděli dál, fascinováni černým jezdcem. Najednou vše utichlo. Po černém jezdci nebylo ani památky, po dětech také ne. Seděl jsem sám uprostřed místnosti a díval se kolem sebe. Jen ten dým z cigaret tam zůstal. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nikde nebyl popel, nikde nebyly cigarety ani alkohol. Jen ten dým. A byl čím dál hustější. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem popadnout dech. Řekl jsem si, že jsem se dostal do pekla, že mě Bůh za něco trestá. Ale za co? Vždycky jsem se snažil každému pomáhat, nemyslel na sebe, nikdy jsem neudělal nic špatného. Tak proč se mi toto děje? Ze snu mě probudila manželka. Naše stáj hořela. Koně jsme zachránili, ale stáj lehla popelem. Časem jsme postavili novou. Nikdy jsme nezjistili, proč došlo k požáru.

 

╰☆ ESO POHÁRŮ ☆╮

Byly prázdniny a já neměla zrovna co dělat. Mohla jsem se nudit, nebo jít ven. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu za svou, tehdy již vdanou, kamarádkou. Byly jsme celkem dobré kamarádky, dokud ještě byla svobodná. Nebydlela daleko ode mě, jen o pár ulic dál. Přišla jsem k ní a u ní seděl její bývalý přítel. Dívala jsem se na něj a on na mě. Měla jsem černou minisukni, lodičky, bílou halenku a černé silonky se vzorem pavučin a pavouků, které jsem si dovezla z Holandska. Začala jsem ho svádět. Lehla jsem si na záda, pokrčila jednu nohu a druhou přehodila přes první. Jeho pohled spočinul okamžitě na mé sukni. Svlékal mě očima. Bavilo mě to, tak jsem provokovala dál. Rozepnula jsem si dva knoflíčky u halenky a sledovala, jak je nadržený. Byl pěkný, svalnatý – kudrnatý blonďák, a nebránil se. Chtěla jsem ho, a protože jsme oba kouřili, vzala jsem mu zapalovač, aby se o něj se mnou mohl prát. A také se tak stalo. Chtěl mě políbit, ale netroufl si. Pak jsem ale musela domů, tak se nabídl, že mě doprovodí. Šli jsme a cestou se líbali. Šel domů a já také. Ale slíbili jsme si, že se druhý den u kamarádky opět sejdeme. Druhý den ráno jsem opět spěchala ke kamarádce, abych tam byla první a něco se o něm dozvěděla, ale on už stál před jejím domem. Zrovna začalo svítat, a kamarádka ještě spala. Zvonili jsme hodnou chvíli. Už jsme to chtěli vzdát, když konečně otevřela okno a ospale nám hodila klíče. Přišli jsme k ní domů, a sedli si vedle sebe. Musela jít zatopit do kotle, tak jsme využili příležitosti. Chtěli jsme se milovat, ale bylo nám to hloupé u ní. Když přišla nazpět, udělala nám kafe a povídali jsme si o ničem. Ani jsme se u ní moc dlouho nezdrželi a odešli společně k němu domů. Nechtěla jsem s ním hned skončit v posteli, i když jsem ho chtěla – a moc. Nakonec byl tak vzrušený, že ani nemohl. Tak jsme celé odpoledne leželi jeden druhému v náručí, a noc si moc užili. I přesto, že přišel jeho kamarád a sedl si před televizi. Seděl v křesle před námi a my se milovali pod peřinou. Dělal, že si toho nevšiml. Ráno mě odnesl v náruči do obchodu a koupil snídani. Ani jsem neměla hlad, a hlavně jsem u něj ani jíst nechtěla. Nechtěla jsem, aby mě měl za velkého žrouta. Odvedl mě domů, kde už na mě čekal můj otec. Zlobil se, že jsem mu nic neřekla a nespala doma, ale můj nový přítel se mu líbil, možná proto, že byl o dost starší než já. Nastěhovala jsem se k příteli. Bylo nám spolu moc dobře.

 

╰☆ DVOJKA POHÁRŮ ☆╮

Byla jsem šťastně vdaná a měla ráda svého manžela i děti. Manžel přišel s bláznivým nápadem, že bychom si mohli pořídit další dítě. Cítila jsem se na dítě příliš stará, tak jsem odmítla. Nezlobil se. Vysvětlila jsem mu, že máme už dospělé děti, tak si můžeme počkat na vnoučata. Pak jsem ale dostala praštěný nápad. Proč si nepořídit zvířecí miminko. Dlouho jsem o volbě zvířátka přemýšlet nemusela. Vždy jsem ráda chodila do zoologické zahrady a obdivovala papoušky. Jeden druh byl velice vhodný, jeho inteligence byla stejná, jako u pětiletého dítěte. Sdělila jsem to manželovi a on souhlasil. Nebyla to laciná záležitost, ale nám to nevadilo. A tak jsme listovali inzeráty a našli jedno ptačí miminko. Muselo se sice ještě dokrmovat kašičkou, ale to mi nevadilo. Nasedli jsme do auta a rozjeli se pro naše nové miminko. Vzali jsme si holčičku, vlastně ona si vybrala nás. Odvezli jsme ji domů, koupili ji kšíry, abychom mohli chodit na procházky. Spinkat chodila do voliéry, kterou jsme již měli doma před jejím příchodem. Jinak byla celé dny venku. Vypěstovala si na nás závislost. Chtěla jsem, aby měla také nějakého kamaráda, a možná i ženicha pro pozdější spáření. Opět jsme hledali v inzerátech, až jsme nakonec objevili vhodného chlapečka. Pro toho jsme si jeli na druhý konec naší republiky, ale vyplatilo se to. Od první chvíle mi seděl na klíně a nechtěl se hnout. I naší holčičce se moc líbil. Zaplatila jsem ho a odvezli jsme si ho domů. Byl velmi bázlivý, držel se spíše v koutě, jakoby se bál. Ale jeho strach zčásti zmizel, poznal, že se bát nemusí, že dostane první poslední. O oba jsme se museli starat dnem i nocí. Naší péči a lásku nám opláceli svou láskou. Naučili se spoustu věcí. Když povyrostli, začali jsme s nimi navštěvovat dětská zařízení, kde se o nich děti dozvěděli více a nakonec se s nimi mohli i vyfotit. Děti neskrývaly svou radost. A tak šel den za dnem. Nakonec jsme byli staří, a naši ptačí miláčkové s námi byli stále. Také jsme již potřebovali kašičku. Prožili s námi celý život a po naší smrti zemřeli také. Bez nás prostě žít nechtěli. V závěti jsme měli přání být pohřbeni s nimi, což nám naše děti splnily. Nyní odpočíváme společně na hřbitově.

 

╰☆ TROJKA POHÁRŮ ☆╮

Začalo to zcela prostě. Šla jsem ven, kde jsem uviděla postiženou dívku. Hrála si sama a ostatní ji od sebe odháněli. Nikdo si s ní hrát nechtěl. Bylo mi jí líto, tak jsem k ní přistoupila. Nebyla moc hezká a v očích měla slzy. Už jsem ani lítost necítila, jen vztek nad bezcitností ostatních. Vyndala jsem kapesník a utřela jí slzy. Oplatila mi to úsměvem. Vzala jsem jí za ruku a šli jsme od ostatních pryč. Sedly jsme si na schody u domu a povídaly si. Vyprávěla mi o své mamince, která ji vychovávala zcela sama. To jsem si nedokázala ani představit. Vyprávěla jsem jí zase o sobě. Byla ohromená spoustou věcí, které jsem měla, a které ona neznala. Pak ji zavolala maminka z okna a ona musela domů. Zeptala se, zda bych nemohla jít chvíli k nim. Její maminka souhlasila. Přišla jsem do velkého, prostorného bytu, kde vše bylo čisté a naklizené. Jakoby tam ani nikdo nebydlel. Její pokojíček byl už o trochu horší, její maminka to okomentovala slovy, že je její dcera trošku nepořádná. Nevšímala jsem si toho nepořádku, ale spíše spousty hraček, které měla. Dlouho jsme si ještě u ní v pokoji povídaly, když v tom přišla její maminka, že je večeře na stole. Šla jsem směrem k předsíni, ale její maminka mě zadržela, že mám na stole večeři. Byla jsem překvapená, ale šla jsem ke stolu. Večeře byla prostá, ale vypadala nádherně. Pustily jsme se tedy všichni tři do jídla. Po večeři jsem už musela domů. Dohodly jsme se, že pro ni příští den přijdu a na oplátku půjde zase ona ke mně. Bylo vidět, že je šťastná. Její maminka měla také úsměv na tváři, ale u vchodových dveří se mě zeptala, proč se s její dcerou kamarádím, zda v tom není nějaký úmysl. Vyprávěla jsem jí, jak se k ní ostatní chovali. Řekla jsem jí, že jsem se jí musela zastat. Nikdo by přeci neměl být bez kamarádů. Její maminka mě požádala, zda by mohli přijít příště také mí rodiče. Přišla jsem domů a hned jsem vše rodičům pověděla. Byli na mě pyšní, že nejsem lhostejná k utrpení ostatních a přijali pozvání maminky mé kamarádky. Druhý den jsem k ní přišla i s mými rodiči. Můj tatínek se podíval na její maminku, a bylo vidět, že se znají již dlouho. Povídali si a my šly ke mně. Dívala se na spoustu věcí, které nikdy předtím neviděla. Hrály jsme si a zapomněly na čas.

 

╰☆ ČTYŘKA POHÁRŮ ☆╮

Byli jsme s partnerkou na firemní akci, kde jsme se celkem slušně bavili. Ona si však hleděla jen mě, zatímco já si všímal vyzývavých dekoltů okolních dam. Věděl jsem, že jí to vadí, ale nemohl jsem si pomoci. Vždyť jsem přeci normální chlap, ne? Ona to ale vzala jako zradu, stáhla se a řekla, že jde domů. Jestli prý jdu s ní. Mně se ještě nechtělo nikam chodit, zábava teprve začala. Tak odešla sama, dělala, že jí to nevadí, ale vím, že odcházela pěkně naštvaná. Mnohokrát jsem si pokládal otázku, proč tak žárlí. Je to až nezdravá žárlivost. Ničí to mě i náš vztah, už jsem z toho unavený. Každý den vysvětlovat, co jsem dělal v práci, jestli jsem se tam náhodou na nějakou ženu nepodíval. Došel jsem k závěru, že mě nemiluje, i když tvrdí opak. Přeci kdyby mě milovala, dopřála by mi svobodu. Kdyby alespoň měla důvod k žárlivosti, ale já jsem jí po celou dobu byl věrný. Byl, to je to správné slovo. Na tomto večírku jsem si to chtěl užít, ať se jí to líbí, nebo ne. Koneckonců o tom nemusí vědět, ne? Již dlouho za mnou v práci chodila jedna dívka. Byla mou podřízenou, a tak za mnou chodila se vším možným i nemožným. Byl jsem polichocen jejím zájmem, ale to bylo tak všechno. Jakmile viděla, že má partnerka odešla, využila příležitosti a pozvala mě tancovat. Nebránil jsem se, i když zrovna začali hrát pomalou písničku. Tiskla se ke mně, cítil jsem, jak je vzrušená. Měla celkem pěknou, štíhlou postavu, prsa tak akorát do ruky, tak, jak to mám rád. Její tmavě hnědé vlasy jí sahaly až na zadek. Dívala se na mě svýma velkýma hnědýma očima a já věděl, že tuto noc strávím s ní. Pozval jsem jí tedy na procházku, a ona přijala. Jakmile jsme se ocitli mimo dosah zvědavých kolegů, objal jsem ji a políbil. Můj polibek opětovala. Říkala mi, že mě chce už dávno, že jí nevadí, i kdyby to bylo jen na jednu noc. Zavolal jsem taxík a odjeli jsme k ní domů. Bydlela sama v pronajaté garsoniéře, kde bylo pěkně naklizeno, na stole stálo víno a dvě skleničky. Měla to už dopředu připraveno, kdyby náhodou jí to vyšlo. A dočkala se. Milovali jsme se skoro celou noc. Nechtěla žádné mazlení, chtěla, ať si jí vezmu tvrdě. Byla to změna, tak jsem nic nenamítal. Než se rozednilo, zavolal jsem si taxíka a jel domů. Bez jediné výčitky svědomí.

 

╰☆ PĚTKA POHÁRŮ ☆╮

Žila jsem se svým partnerem, ale poslední dobou nám to moc neklapalo. Dokonce se se mnou chtěl rozejít. Já tento rozchod nechtěla akceptovat. Žádala jsem po něm vysvětlení. Říkal, že milenku nemá, jen ho náš vztah nenaplňuje. Je pravda, že náš vztah stagnoval. On chtěl dítě, já ne. I přesto jsem vysadila antikoncepci, ale ne proto, že bych chtěla otěhotnět, ale protože jsem dostala antibiotika na angínu, tak jsem musela. Možná, že bych jí vysadila i tak, abych si ho udržela, alespoň dítětem. Netrvalo dlouho a otěhotněla jsem. Ve chvíli, kdy se mi chystal říci, že mě nadobro opouští – začal mluvit o bytě, který si našel – jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Nevěřil mi, prý je to jen můj tah, jak ho udržet u sebe. Vytáhla jsem těhotenský průkaz a on v tu chvíli otočil o 180°. Náš partnerský život najednou stál za to. Byl ke mně pozorný, nosil mi květiny, kupoval jídlo, které jsem měla ráda. Dokonce se pokoušel i vařit. Přestala jsem chodit do práce, nechala jsem si vypsat neschopenku. Užívala jsem si každé minuty s partnerem. Když byl v práci, jen jsem ležela, občas něco uklidila. Po čase mě to ale už nebavilo, nudila jsem se. Tak jsem se rozhodla, že půjdu ke kamarádce, která byla shodou okolností také těhotná. Povídaly jsme si o všem možném, a došlo také na partnerství. Vyprávěla jsem jí svůj příběh, jelikož ona také něčím podobným již prošla. Udivilo mě, když mi řekla, že naše partnerství nevydrží, jelikož bude spojeno jen dítětem. Řekla jsem, že mi to nevadí. Rozhlížela jsem se u ní po bytě a žasla. Z panelového domu dokázal její přítel udělat přepychové bydlení. Rozhodla jsem se, že by to u nás chtělo také. Po příchodu domů jsem příteli nic neřekla, ale už jsem plánovala aspoň vymalovat a uspořádat nábytek jinak. Šli jsme na večeři. Zahrnoval mě komplimenty. Byla jsem šťastná a chtěla udělat šťastného i jeho. Druhý den jsem běžela do obchodu a koupila barvy. Když jsem je přinesla domů, trochu mě pobolívalo v podbřišku, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Odtáhla jsem nábytek a vymalovala. Uklidila po malování a nastěhovala nábytek zpět. A v tom se to stalo. Začala jsem krvácet. Zavolala jsem si sanitku a odvezli mě do nemocnice. Tam konstatovali, že jsem samovolně potratila. Přítel přišel za mnou na pokoj a vynadal mi, co jsem to s bytem udělala. Lékař mu vysvětlil, že potřebuji klid, že jsem právě potratila. On se na mě ani nepodíval, ale u dveří řekl, že toto je konec. Rozplakala jsem se.

 

╰☆ ŠESTKA POHÁRŮ ☆╮

Byla jsem ještě dítě, když jsem potkala svého současného manžela. Dlouho to vypadalo, jako boj na ostří nože. Já nechtěla jeho a on nechtěl mě. Vyrůstali jsme ve společném paneláku, na stejném patře. Kdykoliv jsme se viděli, posmívali jsme se jeden druhému, opovrhovali s sebou a dělali si samé naschvály. On měl své kamarády a já své kamarádky. Raději jsme se před svými kamarády nepošťuchovali, protože když jsme s tím začali, říkali nám manželé. V další etapě tohoto snu jsem už byla dospělá, měla dodělanou školu a on už pracoval. Jelikož už u nás nebydlel, zapomněla jsem na něj a on na mě asi také. Jezdil jen za rodiči, ale většinu času byl u nich a vídala jsem ho jen z okna. Měl známost a měl se ženit. Jeho nastávající také jezdila k jeho rodičům. Byla celkem hezká, měla dlouhé hnědé vlasy a velké hnědé oči. Byla štíhlá a tak na ní šlo těhotenství vidět. Šla jsem ven s odpadky a potkala jsem jeho i v té době již jeho manželku. On si zapomněl něco u rodičů a ona mi nevěnovala ani pohled. Myslela si, že je jedinou královnou na celém světě. Dala by se nazvat sebestřednou husou. Pozdravila jsem ji, ale ona mi neodpověděla. Nestála jsem ji ani za odpověď. Šla jsem tedy s prázdným košem domů, a přemýšlela, co na ní vidí. V domě jsme měli dveře „lítačky“, rozrazila jsem je a padla mu do náruče. Podívali jsme si navzájem do očí, přeskočila jiskra a on byl zmatený. Omluvila jsem se mu, ale on o omluvu nestál. Chvíli jsme si povídali, a já zjistila, že je s ní jen kvůli penězům jejího otce. Prý se do ní kdysi zamiloval, a když prokoukl, co je zač, byla těhotná. Ona o potratu nechtěla ani slyšet. Její otec zařídil svatbu a můj „milý“ si ji vzal, aniž by chtěl. Myslel, že se změní, ale nestalo se tak. Byla velmi panovačná, přikazovala mu, s kým se může kamarádit a s kým ne, prohlížela mu facebook a zakazovala přátele. Tehdy jsem pochopila, že je velmi nešťastný, i když pohádkově bohatý. Dohodli jsme se, že spolu někdy zajdeme na kafe, ale v pracovní době, aby ona nevěděla. Ani nevím proč, ale souhlasila jsem. Odjel s ní a já to nedokázala pustit z hlavy. Stále jsem na něj musela myslet. Měla jsem dovolenou a přemýšlela, jak ji využiji. Rodiče byli v práci. Někdo zvonil u dveří, myslela jsem, že je to má kamarádka od vedle. Jaké bylo mé překvapení, když tam stál „on“. Pozvala jsem ho dál a on mě objal a políbil. Řekl, že byl podat žádost o rozvod, že si uvědomil, že miluje jen mě. Prožili jsme vášnivé dopoledne. Už ani nikam nejel a zůstal u mě. Mým rodičům to očividně nevadilo, ani jeho. Po čase mě požádal o ruku a já přijala. Tento sen byla vlastně vzpomínka na již prožité.

 

╰☆ SEDMIČKA POHÁRŮ ☆╮

Dostal jsem pracovní příležitost od ženy, která mi nepřipadala ani trochu přitažlivá. Nebo jsem to alespoň neviděl, jelikož jsem byl šťastně ženatý a měl tři krásné děti. Tato pracovní příležitost byla sice postavena na vodě, zisky ohromné, ale musel jsem se o ně trochu postarat. Dala mi za úkol mapovat okruh možných zákazníků. Tito lidé byli z nejvyšších kruhů. Měl jsem jim nabízet léky na deprese. Během okamžiku jsem měl mnoho potencionálních klientů, i když cena za tyto léky byla příliš vysoká. Dodával jsem jim zboží a vždy obdržel pohádkovou sumu. Takto jsem pracoval hlavně v noci, netušíc, co vlastně dělám. Odměna, kterou jsem dostával denně, mnohonásobně převyšovala můj měsíční příjem v minulém zaměstnání. Až jednou… nedopatřením jsem upustil jedno balení, a jak krabička dopadla na zem, roztrhla se. V tom jsem uviděl bílý prášek. V tu chvíli mě nenapadlo, co to je, a volal své „nadřízené“. Ta zachovala chladnou hlavu, řekla, ať předám zboží bez krabičky. To jsem také udělal. Pak si mě pozvala „na kobereček“. Přišel jsem do jejího domu, no, domu, spíše vily, která vypadala honosně již zvenku. Celou vilu i se zahradou lemovaly vysoké stromy. Brána byla celá černá, a na ní dvě písmena v kruhu. Vešel jsem do zahrady, kde uviděl dlážděnou cestičku, vedoucí ke kašně a ke skalce. Díval jsem se, a slyšel štěkot psů. Stála na verandě a držela dva obrovské psy, tak velkou rasu jsem neviděl. Byla jen v průsvitném župánku, vlasy měla spuštěné, sahaly ji skoro na zem. Byla překrásná. V tu chvíli jsem zapomněl na bílý prášek i na svou rodinu. Ne, že by moje manželka krásná nebyla, ale tohle byla extra třída. Šel jsem za ní do domu jako omámený. Okamžitě se kolem mě vyrojily služebné, které mě začaly svlékat. Byl jsem odveden do prostorné koupelny, která byla laděna do blankytně modré barvy. Služebné mě vykoupaly, osušily a potřely olejem. Poté mě zavedly do ložnice, kde ležela ona, jak ji pánbůh stvořil. Nenechal jsem se dlouho pobízet. Milovali jsme se celou noc. Asi mi ale dala nad ránem něco do pití, jelikož jsem byl jako omámený. Přičítal jsem to probdělé noci, na druhou stranu jsem pracoval jen v noci. Ráno, když slunce zalilo celý pokoj, zeptal jsem se, co to bylo za prášek. Ona mi bez okolků odpověděla. Zhrozil jsem se, že distribuuji tvrdé drogy, a oznámil jí, že půjdu na policii. Řekla, že klidně můžu, ale že v tom teď lítám také. A navíc mám drogu v sobě, a komu budou věřit, narkomanovi (i když nejsem), nebo jí, vážené dámě? V tu chvíli jsem si sundal pomyslné růžové brýle a procitl. Toto procitnutí však nebylo pro mne dobré.

 

╰☆ OSMIČKA POHÁRŮ ☆╮

Pracoval jsem v jedné firmě, kde jsem většinu své pracovní doby strávil za stolem, u počítače. Vyřizoval jsem jednu fakturu za druhou. Plnil jsem si své povinnosti svědomitě, alespoň tak mi to připadalo. Přišel za mnou nadřízený, přinesl další stoh faktur. Ten den jsem byl unavený, tak jsem to chtěl nechat na jindy. Obličej mého šéfa mě ale od tohoto záměru odradil. Tak jsem se do těch faktur pustil. Po práci jsem šel do baru, abych si trošku spravil náladu. Seděl jsem sám na baru, a tak mi to vyhovovalo. Po páté whisky jsem začal v duchu probírat svůj život. Od manželky i dětí jsem odešel už dávno. Děti mi chyběly, vlastně i manželka. Vždycky věděla, co dělat, všechno zařizovala sama. Já se o nic starat nemusel. Pak nastal problém v našem vztahu, a já utekl jako malý kluk. I teď se mi chtělo utéct, od práce a povinností. Cítil jsem, jak mě ta práce stahuje dolů. Neuspokojovala mě ani trošku. Toužil jsem dělat něco jiného, bylo mi jedno co, jen ne žádný stereotyp. I trochu toho adrenalinu by mě nevadilo. Přemýšlel jsem, co jiného bych mohl dělat. Ale ať jsem přemýšlel, jak jsem chtěl, nic mě nenapadlo. S prací to bylo těžké, byl jsem rád, že mám aspoň nějakou. Přemýšlel jsem také o tom, že bych začal podnikat. Ale v čem? Jaký obor zvolit? Díval jsem se na dno prázdné sklenice, když v tom jsem dostal nápad. V mládí jsem toužil mít velký hotel, kam by se lidé rádi vraceli. Zauvažoval jsem, že bych si tento sen splnil. Nebylo by to přeci tak těžké. Zaplatil jsem a šel domů. Druhý den ráno jsem zavolal šéfovi, že mi není dobře, že dnes zůstanu v posteli. Nelíbilo se mu to, ale akceptoval to. Oblékl jsem se a vyrazil do banky. Jako úředník jsem měl slušnou výplatu, tak jsem zašel za poradcem, kolik by mi mohli půjčit. Žádnou nemovitost jsem ale vyhlídnutou neměl, tak jsem nevěděl, kolik bych chtěl půjčit. Bylo mi ale jasné, že pár desítek miliónů asi ano. Bavili jsme se o mých úsporách, které byly na nule, a s hrůzou jsem poslouchal, že by mi nepůjčili ani jeden milion korun. Odešel jsem poněkud rozladěn. Můj sen mizel v nenávratnu, a já pro to nemohl nic udělat. Chtělo se mi plakat. Kdybych tak sehnal někoho, kdo by do toho šel se mnou. Ale nikdo takový mě nenapadl. A tak jsem zůstal jen pouhým úředníkem, kterého práce otravuje, ale je rád, že má alespoň nějakou práci a stálý příjem.

 

╰☆ DEVÍTKA POHÁRŮ ☆╮

Chodila jsem na střední školu a připravovala se na svůj maturitní ples. Musela jsem si koupit spoustu věcí, abych byla krásná. Maminka mi dala kreditní kartu, ať si nakoupím, co potřebuji. Zavolala jsem kamarádkám, abych v tom vybírání toho pravého oblečení nebyla sama. Taky ještě nic na ples neměly, tak jsme se dohodly, že půjdeme společně. Daly jsme si schůzku na náměstí. Bylo parno, až dusno. Velice těžko se dýchalo. To nám ale náladu nezkazilo. Vyrazily jsme po obchodech, ale nemohly nic pěkného sehnat. Už jsme to chtěly vzdát, když jsme vešly do zapadlé uličky. Na jejím konci byl malý krámek. Prodavač nevypadal vábně, působil velice zašle. Měl na sobě čisté, ale odřené hnědé kalhoty, na nohou staré boty, a hnědou košili. Nebyl špinavý, ale jeho celkový vzhled na nás nepůsobil dobře. Byl neoholený, starší, vrásčitý. Ani se nám tam moc jít nechtělo. Seděl venku před svým obchodem. Vzhlédl k nám, ale jen na malou chvíli. Pak se znovu zadíval do země. Prošly jsme kolem něj, a nahlédly otevřenými dveřmi do obchodu. Obchůdek vypadal upraveně, bylo tam spousta věcí, ale uspořádaných. V tom jsem zahlédla ty nejkrásnější šaty na světě. Strčila jsem do kamarádky, která se na ně taky podívala. I ostatní se dívaly dovnitř, a tak jsme se rozhodly jít dovnitř. Prodavač, nebo spíš majitel obchodu šel za námi. Mé kroky vedly k těm nádherným šatům. Prohlížela jsem si je hodnou dobu. Když jsem se vynadívala, otočila jsem se na prodavače, abych se ho zeptala na cenu. Řekl mi, že nejsou na prodej. Byla jsem zklamaná, ale chtěla jsem je za každou cenu. Tak jsem ho začala ukecávat. Byl neoblomný, a já také. Holky se zatím dívaly na různé zboží, pár věcí si vybraly. Vlastně bylo tam vše, co by se nám na ples hodilo. Když jsem viděla, že prodavače neoblomím, pustila jsem se s ním do řeči. Byl zamlklý, po chvíli mi ale začal vyprávět historii oněch šatů. Měly patřit jeho dceři, které je koupil před pár lety také na ples. Plesu se však nedožila. Nevím, jaký osud ji stihl, ale bylo mi do pláče. Nyní jsem pochopila, proč o sebe nedbá. Chtěla jsem se dozvědět více o jeho dceři, jaká byla, jaký život vedla, jak studovala. Kupodivu mi o ní začal vyprávět. Byla mladá, krásná, a dobře se učila. Chtěla jít na vysokou, ale osud tomu chtěl jinak. V tom zahlédl v mých očích slzy. Podal mi čistý, bílý kapesník s monogramem. Holky chtěly platit, tak je obsloužil, a požádal je, aby na mě počkaly venku. Kývla jsem na ně, ať to udělají. Když jsme zůstaly v obchodě sami, řekl mi, že by si jeho dcera přála, abych je měla. A ty šaty mi dal, žádné peníze nechtěl.

 

╰☆ DESÍTKA POHÁRŮ ☆╮

Chystal jsem se s rodinou na dovolenou. Plánovali jsme ji dlouho, a chystali jsme se za sluníčkem. Věřil jsem, že nám ji nic nepokazí. Má manželka byla krásná, měla velké hnědé oči, hnědé vlasy, které ji sahaly až nad zadek. Byla trošku při těle, ale zase ne moc. Měl jsem také dvě krásné děti, holčičku a chlapečka. Zrovna přiběhly k nám do ložnice. Dívenka měla krátké hnědé vlásky, bylo jí asi tak 5 let, a krásně se na mě usmívala. Chlapec byl mladší, o hlavu menší než jeho sestra, vlásky měl blonďaté stejně jako já. On se však neusmíval, jen stál u dveří a díval se na svou sestru, která se ke mně rozeběhla. Vzal jsem jí do náruče a políbil jí na tvář. Manželka odešla do kuchyně připravit snídani, já vzal chlapce za ruku, dívku jsem držel v druhé ruce a šli jsme společně za manželkou. Připravila nám vskutku královskou hostinu. Uvařila čaj, a na podlouhlé podnosy naservírovala salámy, sýry, ovoce i zeleninu. Nechyběly ani rohlíky na ošatce. Zasedli jsme ke stolu a začali jíst. Za chvíli byly podnosy prázdné. Manželka vstala, vzala dívenku za ruku a odešly do dětského pokoje zkontrolovat, zda mají děti vše zabalené na dovolenou. Za chvíli se vrátily s úsměvem na tváři. Věděl jsem, že je vše tak, jak má být. Vzal jsem kufry a začal je nosit do auta. Zamkl jsem dům a mohli jsme vyrazit. Cesta na letiště ubíhala vcelku rychle, ani děti příliš nezlobily. Dorazili jsme na letiště, a protože jsme měli ještě spoustu času, koupili jsme dětem nějaké sladkosti. I let probíhal dobře, děti, jelikož zřejmě cestovaly poprvé v životě, dívaly se z okna a žasly nad tím, co viděly. Chytil jsem manželku za ruku a opřel si hlavu. Ani nevím, jak jsme se dostali do země, kde jsme měli strávit dovolenou, prostě jsem usnul. Když jsem se probudil, už jsme přistávali. Ubytovali jsme se v hotelu, kde se o nás již po příchodu vzorně starali. Ani jsme si nevybalili, a šli se podívat po městě. Děti obdivovaly různé zboží, které u nás k vidění nebylo. Hned chtěli vše mít, a nechápali, proč jim to nechceme koupit. Dorazili jsme i na pláž, kde se synek zadíval na moře. Díval se za loďmi, které byly vidět jen zdálky, jako malé tečky. Cítil jsem se dobře, byl jsem spokojený, že jsme všichni spolu. Rodina byla vždy na prvním místě, a spokojenost rodiny také. Manželka se jen usmála a políbila mě na tvář. Šťastnější jsem ji nikdy neviděl.

 

╰☆ PÁŽE POHÁRŮ ☆╮

Byl vlahý letní večer, a já ležel na zádech na louce. Společnost mi dělal můj věrný pes, jediný můj přítel. Díval jsem se na oblohu, pozoroval hvězdy, které se začaly objevovat. Měsíc byl v úplňku. Přemýšlel jsem o své lásce, která mě opustila. Nedokázal jsem se smířit s tím, že už vedle mě není, že ji nemohu držet v náručí ani jí nemohu říci, co cítím. Vzpomínal jsem na to, jak to bylo krásné, když zaplňovala můj život. Prožívali jsme krásné chvíle, a během okamžiku vše zmizelo, a mně se to zdálo jako krásný sen. Byl jsem ochoten udělat cokoliv, abychom byli opět spolu. Cítil jsem, že i ona mě stále miluje, ale neví, jak by mi to řekla. Vytvořila si obrannou zeď, která byla nepropustná. I své okolí přesvědčovala o tom, že ke mně již nic necítí, a málem tomu sama uvěřila. Nedal jsem se však odradit, a stále ji posílal zprávy, na které nikdy nepřišla odpověď. Začal jsem pochybovat, zda opravdu existuje Bůh a vesmír, přišlo mi, jako by se proti mně spikl celý svět. Nevěděl jsem, jak mám se svým životem naložit. Nechtělo se mi žít v této nejistotě, bez lásky, bez porozumění, bez pohlazení. Proto jsem se obrátil na anděly, prosil je tak urputně, že by se nade mnou kámen ustrnul. Oni však nikoliv. Prosil jsem je, aby se má láska ke mně vrátila. Sliboval jsem možné i nemožné. Náhle se otevřelo nebe a sestoupilo 7 andělů. Byli krásní a čistí, jejich energie sálala a hřála, a v tu chvíli mě zaplavilo nebeské teplo. Najednou jsem věděl, že přišli, aby mi pomohli. Ujistili mě o časové linii, která stála mezi mnou a mou vyvolenou. Vyjevili mi obraz, ze kterého jsem usoudil, že to v žádném případě nemám vzdávat. V tom obrazu jsem viděl nás dva, mě i mou milovanou. Nejprve jsme byli k sobě otočeni zády, a mezi námi stála velká propast. Otočili jsme se a dívali se na sebe. Natahovali jsme k sobě ruce, ale nedosáhli jsme. Bylo to velice beznadějné, cestu k sobě jsme mohli uskutečnit jedině skokem přes propast, ale byla tak velká, že by to ani jeden z nás nedokázal. Stáli jsme tam velice dlouho, mnoho dní i nocí. Ze stromů v dáli začalo padat listí. Byl podzim. Stále jsme se na sebe dívali, a spojovaly nás stejné myšlenky. Věděli jsme, že musíme skočit, pokud chceme být spolu, i kdyby to znamenalo naší smrt. A my se konečně rozhodli. Skočili jsme přes propast, která se najednou zavřela. Doskočili jsme do trávy a rozeběhli se k sobě. Dlouho jsme se drželi v náručí a líbali se. Pak jsme ruku v ruce odešli z tohoto začarovaného místa, kde naše mysl viděla pouze propast.

 

╰☆ RYTÍŘ POHÁRŮ ☆╮

Bylo to jednoho vlahého večera. Byla jsem pozvaná na společenskou akci, kde bylo spousta známých a slavných lidí. Chtěla jsem být co nejkrásnější. Manžela jsem nechala doma a vyrazila. Bylo mi líto, že se mnou nemohl jít, ale co se dá dělat. V celém snu se pak už neobjevil. Párty začala výborně, všichni jsme se moc bavili. Čekala jsem nějaké snoby, ale nikoho takového jsem nepotkala. A pak přišel muž středních let. Byl krásně oblečený, a jeho oči mě hned zaujali. Věděla jsem, že mám doma muže, ale nemohla jsem odolat. Vzal mě s sebou do pokoje. Čekala tam jeho přítelkyně. Nevěděla jsem, co se bude dít, čekala jsem sex, když už mě odvedl nahoru, ale asi jsem se spletla. Dlouho si mě prohlížela, ze všech stran, a začala se pomalu svlékat. Tak krásný striptýz jsem si neuměla ani ve svých snech představit. Vlnila se před ním a oba jsme na ní zírali. Když byla zcela nahá, začala svlékat mě. Nemohla jsem se bránit, i když jsem chtěla. Nechala jsem jí tedy, aby mě vysvlékla. On tam stál stále oblečený. Začala mě líbat. Začala na krku a pokračovala níž. Líbilo se mi to. Začala jsem jí její polibky opětovat. Milovali jsme se spolu a on se na nás jen díval. Pak se začal také svlékat. Když byl nahý, přidal se k nám. Měl hodně velkou výbavu. Pomyslela jsem si, že kdyby mi to udělal, tak mě roztrhne. Věnovali jsme se teď pro změnu jemu, ale také sami sobě. Byl něžný, když mi ho tam zasunul. Vůbec to nebolelo. Naopak, hodně se mi to líbilo. Když si nás chtěl vyměnit, nechtěla jsem. Nemohla jsem se ho nabažit. Pěkný chlap a ještě to umí v posteli. Když mi dal ale ústa k mému klínu, nebránila jsem se. Bylo to opravdu strašně vášnivý. Když všechno skončilo, oblékli jsme se, a šli dolů k ostatním. Nikdo si ani nevšiml, že jsme odešli. Když vše skončilo, nabídli mi odvoz domů. Chtěla jsem se projít, tak jsem odmítla. Oni ale trvali na svém. Tak jsem si sedla k nim do auta. Byla to bílá limuzína. Pili jsme a vůbec jsem si nevšimla, že jedeme opačným směrem. Milovali jsme se znova. Teprve pak se zeptali, kde vlastně bydlím. Vysadili mě u domu, kde mě vítal manžel. Cítila jsem se v tu chvíli hrozně. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Oni se však usmáli a manžel jim poděkoval, že se o mě postarali, se vším všudy. Zírala jsem na něho s otevřenými ústy. Řekl mi, že o všem věděl předem, protože to zinscenoval a natočil na video. Prý všechno nejlepší k našemu výročí, miláčku. Spadla mi čelist. Když jsem se probudila, byla jsem ráda, že to byl jen sen. I když s nimi bych zhřešila asi i v reálu, ale s tím rozdílem, že by to manžel nenatáčel, ale účastnil by se toho.

 

╰☆ KRÁLOVNA POHÁRŮ ☆╮

Zdálo se mi o dívce, se kterou jsme se rozešli téměř před pěti lety. Tedy, abych byl přesnější, ona se rozešla se mnou. Stále se mi vracela do snů, ale tohle bylo mnohem silnější. Bylo to jako napojení. Seděl jsem venku před svým domem a díval se na oblohu. Byl vlahý večer, cítil jsem závan větru, teplý a jemný. Díval jsem se na oblohu a na hvězdy. Bylo jich tam mnoho a všechny krásně svítili. Tvořili slova a souvětí, a já v nich četl jako v knize. První, co jsem uviděl, bylo jméno mé milé. Četl jsem všechny její myšlenky a přání. Bylo to až neuvěřitelné, cítil jsem, slyšel jsem, jako by ke mně mluvila, jakoby to nebyly hvězdy, ale ona sama. Bylo jí smutno, ale nemohla se ke mně přiblížit. Nemohla mi odpustit spoustu věcí. A když jsem ta slova četl, najednou jsem náš vztah uviděl úplně jinak. Uviděl jsem ho jejíma očima. Očima zamilované dívky, která vedle mě trpí. Trpěla a nikdy mi nic neřekla. Najednou se zjevila přede mnou. Měla krásné, dlouhé vlasy, potřísněné krví. Kapky krve musely zobrazovat všechna utrpení. Myslel jsem, že pro ní dělám to nejlepší. Vždycky jsem chtěl pro ni to nejlepší, a neuvědomil jsem si, že ona to vidí jinak. Nevidí to krásné, co jsem jí každý den připravoval, všechny květiny, které jsem jí nosil, viděla jen to, že omezuji jí a nenechám jí žít po jejím. Začalo mě bolet u srdce. Vzala mě za ruku a usmála se na mě. Nikdy bych nevěřil, že její stisk může být tak teplý, a zároveň studený. Začal jsem s ní mluvit. Vysvětlil jí, jak jsem to viděl já, omlouval se jí za všechno, a ona jen naslouchala. Naslouchala a usmívala se. Prosil jsem jí o odpuštění, ale to se mi nedostalo. Napadlo mě, že musím ještě něco udělat. Něco, co za mě nikdo jiný neudělá. A tak jsem jí požádal, zda by mi v tom pomohla. Dostal jsem velký, sladký polibek. A v tom polibku bylo něco zvláštního. Něco, co mi napovídalo, jak mám postupovat dál. Cítil jsem spojení nás obou, splynutí. Probudil jsem se s pocitem, že vím, co mám udělat. Nebylo to přesvědčování, že se ke mně má vrátit, nebyly to dárky, byla to akce, nevinná, nenamířená na ní, prostě jen akce v její blízkosti, co jí osloví a zaujme.

 

╰☆ KRÁL POHÁRŮ ☆╮

Vše začalo malou, bílou obálkou. Seděla jsem ve svém domě, když zazvonil pošťák. Přinesl mi obálku s mým jménem. Nic víc na té obálce nebylo. Spěšně jsem ji otevřela a tam byla pozvánka na dobročinnou akci. Na akci nemocných dětí, které potřebovali každou korunu pro své léčení. Neváhala jsem ani minutu. Začala jsem se oblékat, ale nevěděla jsem, jaké šaty si mám vzít. Nikdy jsem na podobné akci nebyla. A nebyl nikdo, kdo by mi chtěl poradit. Sama jsem měla doma miminko, a to jsem se rozhodla vzít s sebou, když jde o pomoc dětem. Dlouho jsem vybírala šaty, které bych si oblékla. Nakonec jsem zvolila decentní bílé šaty, s malými motýlky na hrudi. Objednala jsem si taxíka a netrvalo dlouho, a přijel. Nasedla jsem, v náručí měla svého malého syna. Spal tak sladce, vůbec se neprobudil. Dorazila jsem na místo, kde byla spousta lidí. Byly tam i děti, který se celá akce týkala. Viděla jsem tam mnoho nemocných dětí, jejich oči volali o pozornost. Bylo mi jich strašně líto a najednou jsem si uvědomila, jak velké štěstí vlastně mám, když mám zdravého syna. Nevyměnila bych ho za nic na světě. Procházela jsem se synem v náručí mezi těmi dětmi a poslouchala jejich příběhy. Mnohé z těch dětí byly z tak chudých rodin, že si nemohli nákladné léčby dovolit. Byli tam i jejich rodiče. Dívala jsem se do očí utrápených matek, které měli v sobě velkou sílu. Chtěly bojovat za zdraví svých dětí. Neměly peníze, a přesto byly ochotné obětovat cokoliv za zdraví svých dětí, nebo jen za naději, že jejich dítě bude v pořádku. Bylo mi smutno. Po manželovi mi zbylo velké jmění, a nebyla jsem sama, kdo se jim rozhodl pomoci. Celkem se vybralo dostatek peněz na jejich léčbu. Nikdy jsem neviděla tolik štěstí, jako právě v tu chvíli, když se dozvěděli, že peníze na léčbu jsou pro všechny, že s léčbou se začne hned. Odjížděla jsem domů se zvláštním rozpoložením. Představila jsem si sama sebe, jak moc bych bojovala za zdraví svého syna, a jak moc mi manžel právě v tuto chvíli chybí. Můj syn všechno prospal. A já byla šťastná, že ho mám. A hřálo mě u srdce, že jsem mohla vrátit těm ženám úsměv na tváři, i když jsem věděla, že je před nimi ještě dlouhá cesta k uzdravení jejich dětí.

 

╰☆ ESO PENTAKLŮ ☆╮

Byla u mě na návštěvě sestra. Zrovna dvakrát ji nemusím, ale přetrpěla jsem to. Nikdy jsem neměla gelové nehty, ale ona je měla celkem hezké, tak jsem se rozhodla, že si na ně také zajdu. Objednala jsem se k jedné nehtové designérce i s dcerou. Udělala nám sice obyčejné, ale hezké nehty. Dívala jsem se na její práci a usoudila jsem, že to není zase až tak složité. Šikovná jsem, tak proč bych to nezkusila. Zjišťovala jsem, co by mě to do začátku stálo. Nestálo to mnoho, peníze na to bych měla. Tak jsem si objednala rozjezdovou sadu, dala za ní dva tisíce a zkusila to na sobě. Výsledek byl hrozný. Vůbec se mi to nepovedlo, prsty okolo nehtů jsem měla pořezané od pilníku, ale nevzdávala jsem to. Časem jsem se zdokonalila a také si objednala různé ozdoby. Dala jsem do toho padesát tisíc korun. Začaly ke mně chodit klientky, zatím mé kamarádky, ale přivedly i své kamarádky a já začala vydělávat slušné peníze. Nehty jsem zdobila a malovala různé vzory a ornamenty, vypadaly jako umělecké dílo. Byla jsem se sebou spokojená. Rozhodla jsem se tedy, že si na to udělám kurs, jen kvůli tomu, abych v tom  mohla podnikat. Kurs proběhl bez sebemenších problémů. Dostala jsem certifikát a běžela ihned na živnostenský úřad pro živnostenský list. Vystavili mi ho a já si pronajala menší místnost v centru města. Měla jsem toto své ministudio hezky zařízené, vymalované a čisté. Byla radost se po místnosti dívat. Klientky za mnou chodily od prvního dne, kdy jsem otevřela. Některé přišly na objednání, jiné to zkusily bez objednání. Nevěděla jsem, kam dřív skočit. Začínala jsem pracovat za svítání a končila za setmění. Ale nevadilo mi to, byla jsem ráda, že mě to tak dobře jde. Vydělala jsem si slušné peníze, ale to mi nestačilo. Začala jsem se zdokonalovat ve zdobení, absolvovala jsem kursy na různé techniky zdobení a nabízela více a více služeb. Dostala jsem nabídku zúčastnit se soutěže o nejkrásnější nehty a neváhala ji využít. Dlouho jsem se připravovala, vzala jsem si s sebou svou nejlepší kamarádku, na které jsem nehty předvedla. Mé zdobení se líbilo. Umístila jsem se na krásném druhém místě a postoupila do mezinárodní soutěže. Opět jsem cvičila ve dne v noci, až jsem měla zdobení zdokonalené a vyrazila i na tuto soutěž. Ze všech zemí Evropy jsem se umístila na pátém místě a měla radost, že dělám radost ostatním.

 

╰☆ DVOJKA PENTAKLŮ ☆╮

Ležela jsem v nemocnici a byla upoutána na lůžko. Nemohla jsem se hýbat, ale ruce i hlavu jsem měla v pořádku. Rozhodla jsem se tedy, že začnu psát knihu. Ještě jsem ani nevěděla, o čem bude, jen má touha byla velká. Milovala jsem horory, tak jsem začala psát svůj vlastní příběh, který vlastně takový horor byl. Věděla jsem, že si spoustu věcí musím přibarvit, aby to čtenáře bavilo. Věděla jsem, že ta kniha musí potencionálního čtenáře zaujmout. Bylo třeba vymyslet další postavy, některé dobré, některé zlé. Vzala jsem tedy tužku do ruky a psala. Zjistila jsem, že se mi to píše tak nějak samo. V nemocnici bylo spousta pacientů, každý měl svůj příběh, a každý mi ho ochotně vyprávěl. Poté jsem jejich příběhy upravila a vnesla do děje své knihy. Psala jsem dnem i nocí, najednou jsem se necítila unavená, a čím hlouběji jsem se vnořila do děje, tím více a více jsem chtěla psát. Nikdo mi v té době nevěřil, že bude mít kniha úspěch, spíše to brali tak, že zabíjím svůj čas. Ani lékaři nebyli proti, spíše to vítali. Najednou jsem měla chuť žít a psát a psát. Brali to jako pozitivní faktor a podporovali mě v tom. Jeden lékař ke mně chodil pravidelně, seděl u mé postele a četl stránku za stránkou. I když se mu nelíbilo, že je vše takové morbidní a smutné, nerozmlouval mi psaní ani jednou. Dokonce přivedl nějakého nakladatele, ale já se za svou knihu styděla a nechtěla mu ukázat, co jsem doposud napsala. Přemlouval mě celkem dlouho. Nakonec jsem podlehla a dala mu přečíst začátek knihy. Začetl se do ní, a chtěl víc a víc. Nestačila jsem psát, byl jak zimnice. Moc se mu má kniha líbila a nabídl mi pohádkový honorář. Já však o penězích nechtěla ani slyšet. Psala jsem, abych zabíjela čas, a ne, abych na tom vydělávala. Nakonec jsem souhlasila, a podepsala. Alespoň mě to nutilo psát více. Když byla kniha hotová, odevzdala jsem ji nakladateli a on mi vyplatil peníze. Kniha šla na dračku, a tak jsem se rozhodla napsat další. Fantazii jsem měla velkou, tak mi nic nebránilo. I o další knihu tento nakladatel projevil zájem. A aby také ne. Vždyť z té první měl mnoho peněz také pro sebe, dokonce se chystal dotisk. Mé psaní mi pomohlo také nemyslet na mou nemoc, a začala jsem se zázračně uzdravovat.

 

╰☆ TROJKA PENTAKLŮ ☆╮

Byl jsem dlouho nezaměstnaný, když přišla z úřadu práce nabídka rekvalifikace. Byl jsem vcelku skeptický, jelikož každý z mého okolí, kdo rekvalifikaci dělal, práci stejně nedostal. Přišel bych ale o peníze, pokud bych tuto rekvalifikaci odmítl. Proto jsem ji přijal. Jezdil jsem do vzdáleného města, a učil se na kuchaře. Vaření mě vždy bavilo, ale nesnášel jsem učení. Přesto jsem seděl s ostatními v lavici a poslouchal bláboly vyučujících. Bláboly, to je to správné slovo. Nás, dospělé, učí nesmysly o dobách, které jsme zažili na vlastní kůži. Rekvalifikace proběhla v pořádku a já držel v ruce osvědčení. Šli jsme to všichni oslavit. Jak jsem doufal, tak se také stalo. Chodil jsem se ptát na práci po restauracích, ale nikdo mi práci nedal. Nezbývalo, než zůstat na úřadu práce. Zazvonil mi telefon a já ho zvedl. Volal mi můj kamarád z dětství, jestli nevím o nějakém kuchaři, že by si chtěl otevřít restauraci. Nabídl jsem mu sebe a on přijal. Šel jsem mu ručit a zároveň mě zaměstnal jako kuchaře. Nakonec mi ta rekvalifikace přeci jen k něčemu byla.  Dny ubíhaly a já cítil, že se chci osamostatnit. Na otevření své restaurace mi ale chyběly peníze. Banka mi odmítla dát půjčku v takové velké výši. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než zůstat u mého kamaráda. A udělal jsem dobře. Udělal ze mě společníka, jelikož se rozhodl cestovat a o restauraci se mu měl někdo postarat. Já byl u zrodu této restaurace, nikoho vhodnějšího by ani nenašel. Tak jsem se stal spolumajitelem a staral se sám o celý chod naší restaurace. Našel jsem si kuchaře, shodou okolností také člověka s rekvalifikací. Ostatně, nezáleží na vyučení, ale spíše na tom, co člověk umí.

 

╰☆ ČTYŘKA PENTAKLŮ ☆╮

Žila jsem s partnerem, se kterým mi to vycházelo. Nehádali jsme se, vždy jsme si projevovali svou lásku. Vládlo mezi námi porozumění. Tedy do doby, kdy ještě mnoho peněz nevydělával. Přišel domů z práce, že si našel lepší, lukrativnější zaměstnání. Nebyla jsem proti, dokonce jsem měla radost, i za něj. Slíbil mi skvělou zahraniční dovolenou, pokud tu práci dostane. Druhý den ráno se pěkně oblékl, vzal si bílou košili, černou kravatu, černé kalhoty a lakované boty. Řádně se učesal, vyčistil zuby a vyrazil vstříc novému zaměstnání. Čekala jsem doma a byla jsem jako na trní. Náhle jsem slyšela v zámku klíče, a běžela mu naproti do předsíně. Měli jsme malou, ale pěknou předsíň, byla vymalovaná zářivě žlutou barvou, na stěnách visely obrazy. V rohu stál botník ze dřeva, a nad ním viselo zrcadlo. Otevřel dveře a byl samý úsměv. Ihned jsem poznala, že práci dostal. Představovala jsem si nás u modrého, klidného moře, s mnoha loděmi. Téměř jsem nás viděla na pláži, jak tam jen tak ležíme a opalujeme se. Začal mnoho pracovat, ale to mi nevadilo. Jen jsme se již tak často nevídali, vlastně jsme si podávali dveře. Dělal mnohokrát přes čas a mě to bylo líto. Chtěla jsem ho mít více doma, ale argumentoval tím, že zase vydělá více peněz. Když jsme se náhodou sešli doma, začala jsem mluvit o dovolené, ale on o ní najednou nechtěl ani slyšet. Vymlouval se na práci, že si to nyní nemůže z časových důvodů dovolit. Zvýšila jsem na něj hlas, vlastně jsem ho seřvala jako malého kluka. On tvrdil, že musíme ušetřit nějaké peníze, že by chtěl domeček. Tomu dával přednost. Jeho argumenty jsem přijala, ale nesmířila se s nimi. Náhle jsem zpozorovala, že už není tak galantní, jako kdysi. O penězích nechtěl ani slyšet, prý to jsou jeho vydělané peníze. Sotva mi dal na půlku nájmu, na jídlo již ne. Když jsem protestovala, řekl mi, ať něco uvařím, že mu je jedno, co jí. Náhle mi to došlo. Strkala jsem do jídla mnoho peněz, on nedal nic, mimo půlky nájmu. Byla jsem vlastně jeho služka. Vybavila jsem si seriál o strýčkovi Skrblíkovi, to na něj sedlo perfektně. Došla jsem k názoru, že ho vlastně k ničemu nepotřebuji. Jen jsem vařila, uklízela, prala a platila za vše, i když jsme si šli náhodou někam sednout. Tak jsem řekla DOST. Sebrala jsem si své věci, když nebyl doma, a odešla od něj.

 

╰☆ PĚTKA PENTAKLŮ ☆╮

Bydlím v pěkném malém baráčku, který jsme si nechali s manželem postavit. Fasádu má žlutou jak polední slunce, okna i dveře plastová se vzorem dřeva. Okolo domu je zahrada, která je osázena ovocnými stromy, kousek od domu skalka. Právě vyšel manžel ze dveří. Hned jsem na něm poznala, že má opět špatnou náladu. Není také divu, máme dvě malé děti, chlapce a dívku ve věku asi tří až čtyř let, a dům pochopitelně na hypotéku. Manžel je zřejmě bez práce, protože následuje hádka kvůli financím. Ptám se ho, co mu zase přelétlo přes nos, a on říká, že opět nemáme žádné peníze. Jako bych za to mohla já. Vyčítá mi, že jsem chtěla nový barák se zahradou a bazénem, přitom by nám i nějaká barabizna stačila. Nebo jsme mohli zůstat bydlet v paneláku, a takové problémy bychom neměli. Nenechám si nic líbit a ihned spustím, že kdyby si našel práci, byli bychom na tom lépe, nežili bychom z ruky do úst a měli bychom na hypotéku i půjčky. Reaguje výbuchem vzteku, a začíná se obhajovat, že práce nikde není. Říkám mu, že kdyby chtěl, práci by našel. A že stejně může za to, že ho propustili z práce. A pokud by se hodlal snížit i na jinou pozici než na pozici ředitele, tak by práci našel hned. Řekl, ať si práci najdu já, on že bude doma s dětmi, a pak si můžeme promluvit. Reaguji, že práci mám, že podnikám z domova i při dětech, lítám kolem něho, uklízím, vařím, peru, žehlím, a že vše táhnu sama. On se nezmůže na nic jiného, než sedět před televizí nebo počítačem, a že kdybych nepracovala, neměl by se na internetu na co koukat. Místo toho by si mohl začít hledat práci, na internetu je přeci mnoho nabídek, i kdyby to znamenalo odjet na nějaký čas od nás a pracovat mimo své bydliště. Naštval se a odešel. Mně se ale po této naší hádce přestalo dařit, klienti se neozývali a já propadala depresím. Neměli jsme ani na hypotéku, natož na další půjčky. Zpozdili jsme se se splátkou a hned nám přišel dopis s upomínkou. Dlouho se nám nedařilo, přišel exekutor a obstavili nám náš dům. Neměli jsme kam jít. Rodina se k nám otočila zády, kamarádi jakbysmet. Byli jsme na vše sami. Ale zůstali jsme spolu, a snažili se vše řešit. Ale manžel přesto nechtěl o práci ani slyšet, prý nebude dělat za pár korun. Já s ním i přesto zůstala.

 

╰☆ ŠESTKA PENTAKLŮ ☆╮

Měla jsem manžela, dvě dospělé dcery a párek krásných papoušků a párek nezbedných opiček. Chodili jsme je venčit. Občas nás zastavili lidé a chtěli se s nimi nechat vyfotit. To jsme jim ale nedovolili, jelikož by je to stresovalo. To si mnoho lidí neuvědomovalo a brali naše odmítnutí jako křivdu. Nejednou jsme potkali školku, kdy nejen děti, ale i paní učitelky byly vyjevené z toho, co vidí. Neváhala jsem, a nabídla jim, že zcela zdarma s papoušky i opičkami přijdeme, ale že jsou zatím moc mladí na to, aby něco uměli. To zdá se učitelkám nevadilo. Pozvala si nás jedna mateřská škola a náhle se to rozkřiklo i mezi ostatní, nejen mateřské školy, ale i základní a střední školy. Dokonce si nás pozval i dětský domov a domov důchodců. Byli jsme tomu rádi, vidět dětské úsměvy byla ta největší odměna. Také staří lidé, za kterými chodily jejich děti jen v den důchodu – jak jinak než pro peníze – byli šťastni, a jejich často bezzubé úsměvy stály za to. Brzy se to rozkřiklo a my byli velmi známý. Jen mi bylo líto, že s nimi nemůžeme v době vánoc, jelikož na ně byla zima. Kdykoliv jsme přišli do škol, měli naši miláčkové dostatek ovoce i oříšků od rodičů dětí. A protože rodiče projevili zájem o fotky s našimi miláčky a jejich dětmi, nebyli jsme proti. Naši miláčkové si na děti zvykli a nebyl problém, aby chvíli vydrželi v náručí dětí. Některé děti se jim však očividně nelíbily a z tohoto focení pak nebylo nic. Manžel se konečně mohl věnovat tomu, co ho bavilo, focení. Do škol i školek jsme nosili i notebook s tiskárnou určenou výhradně pro fotky. A tak jsme nechtíc začali vydělávat také na stravu našich miláčků. Vždyť také jejich jídelníček byl pestrý a nákladný. Brzy jsme se dostali i do novin a televize, projevili zájem i ostatní školy z celé republiky. Jelikož jsme za návštěvy nevybírali ani korunu, museli jsme našim miláčkům zřídit konto, na které posílali lidé, kterým není lhostejný dětský úsměv, menší i větší příspěvky. Všechny školy jsme i přes to nemohli uspokojit a tak trpělivě čekali, až na cestu za nimi bude dostatek financí. Někteří žáci, zejména ze středních škol, se na cestu dokonce složili a poslali tento dar s prosbou, zda bychom mohli zajet právě k nim. Moc nás tato setkání bavila a naše miláčky také. O dětech a starých lidech ani nemluvě.

 

╰☆ SEDMIČKA PENTAKLŮ ☆╮

Měla jsem přítele, o kterém jsem si myslela, že mě miluje. Trávili jsme spolu mnoho času, skoro každé odpoledne. Nikdy ale u mě nechtěl zůstat na noc. Pozvala jsem ho na večeři, ale odmítl s tím, že je vysoce postavený, proto se nemůže ukazovat v mé společnosti. Byla jsem do něj zamilovaná, a tak jsem tomu nepřikládala velký význam. Jenže jednou jsem se probudit musela. Sešla jsem se s kamarádkou, které to připadalo divné. Nasadila mi brouka do hlavy, a začala jsem o tom přemýšlet. Došla jsem k názoru, že se zřejmě za mě stydí. Netrpělivě jsem ho vyhlížela, ale on stále nepřicházel. Usoudila jsem, že mu do toho asi něco přišlo, posadila se před počítač a brouzdala po internetu. V tom zazvonil zvonek u mých dveří, a tam stál „on“. Za zády držel nádhernou kytici růží. V tu chvíli jsem se mu vrhla kolem krku, a zapomněla na vše, co mě trápilo. Strávili jsme spolu opět krásné odpoledne, ležela jsem v posteli v jeho náruči. Ale něco jakoby mě zevnitř hlodalo, proto jsem se ho zeptala, zda se za mě stydí. Odpověděl, že ne, jak prý mě něco takového napadlo. Vyprávěla jsem mu o kamarádce, které jsem se svěřila, že mám tak báječného muže. Odtáhl se ode mě a rozkřičel se na mě, proč o našem vztahu říkám někomu jinému. Bylo mi do pláče. Po tvářích mi tekly slzy jako hrachy. Nechápala jsem, proč se na mě zlobí. A v té zlosti to z něj vypadlo. Měl manželku. Ležela jsem na posteli jako opařená. Nikdy bych si přeci nezačala s ženatým mužem, a svou zásadu jsem porušila. Začal mi vysvětlovat, že s manželkou mají oddělené ložnice, že spolu vlastně jen bydlí, o manželství nemůže být ani řeči. Žijí prý vedle sebe jen jako spolubydlící. Přemýšlela jsem, jestli mu mám věřit. Vždyť mi celou dobu jen lhal. Ale milovala jsem ho, tak jsem mu věřit chtěla. Odešel, a já okamžitě volala kamarádce, která přišla za chvíli. Vše jsem jí vylíčila, a ona mi dala jasnou odpověď. Prý pokud mi lhal takovou dobu, bude to dělat i dál. Láska, neláska, doporučila mi, se s ním rozejít. Udělala jsem asi velkou chybu, ale zavolala jsem mu, ač byl večer, a vše s ním ukončila. Bolelo mě srdce, ale neviděla jsem jinou možnost.

 

╰☆ OSMIČKA PENTAKLŮ ☆╮

Byla jsem dospělá, a chtěla mít vše. Žila jsem sama, bez rodiny, bez přátel, bez stálého zaměstnání, bez peněz. Občas jsem si nějaké peníze vydělala, ale ty se rychle rozkutálely. Začala jsem přemýšlet, co dál. Zvedla jsem telefon, a zavolala kartářce. Chtěla jsem znát svůj osud, ale také jsem se ho trochu bála. No, trochu, to je slabé slovo. Byla jsem strachy bez sebe. Přijala mě rychle, ještě tento den. Oblékla jsem se do modrých riflových kalhot, vzala si žluté tričko, tenisky a vyrazila. Zazvonila jsem u jejích dveří. Přišla mi otevřít příjemná paní asi kolem 40 let. Měla na sobě černé kalhoty a černou halenku. Pustila mě dovnitř, kde jsem se zula. Nabídla mi kávu a čaj, ale nechtěla jsem nic. Abych ji neurazila, řekla jsem si pouze o vodu. Ta voda mi přišla vhod. Šli jsme do útulné modré místnosti, která na mě dýchala tajemnem. Sedla jsem si a začala se potit. Paní kartářka se na mě usmívala a podala mi karty. Zamíchala jsem je, a ona je rozložila na stůl. Moc pěkných věcí tam neviděla, protože prý přitahuji negativní energii svým postojem. Pak se na mě mile podívala, a zeptala se mně, zda jsem nepřemýšlela také o profesi kartářky. Byla jsem trochu zaskočená. Ne, že by mě to nikdy v minulosti nenapadlo, ale nějak jsem cítila, že na to nemám. Nebo jsem si to aspoň namlouvala. Pravdou ale bylo, že jsem vždycky dokázala určité věci vycítit ještě dřív, než se staly. Tak jsme si o tom začaly povídat. Nabízela i kurzy výkladu karet, tak jsem se jí na ně zeptala. Byla velmi vstřícná, popsala mi celý kurz, jak probíhá. Já si to chtěla rozmyslet, ale něco mi říkalo, že do toho mám jít. Tak jsem se zeptala na cenu, a objednala se na kurz. Odešla jsem od ní k bankomatu, kde jsem vyzvedla peníze na kurz. Vrátila jsem se k ní, a nechtěla již déle čekat. Dala mi spoustu materiálu k prostudování a pozvala mě k sobě zase za týden ve stejnou dobu. Celý týden jsem se pečlivě připravovala, naučila jsem se mnoho nového a vyrazila k paní kartářce. Ta mě přivítala, usadila mě ke stolu a mohly jsme začít. Dala mi první úkol, který jsem zřejmě splnila, soudě podle úsměvu na její tváři. Řekla mi spoustu věcí, a já poslouchala. Dostala jsem také domácí úkoly. Rozloučila jsem se s ní, a byla jsem ráda, že jsem se rozhodla pro návštěvu, na kterou jsem se předtím bála jít.

 

╰☆ DEVÍTKA PENTAKLŮ ☆╮

Vždy jsem toužila po princi z pohádky, už jako malá. Nikdy jsem z toho nevyrostla. Ostatní se mi smáli, že takový chlap neexistuje. Já to ale nevnímala, a snila dál. Pracovala jsem jako manažerka, peněz jsem měla dostatek, volnou pracovní dobu, s penězi si těžkou hlavu nedělala. Jen ten princ mi stále chyběl. Ne, že by se okolo mě chlapy nemotali, ale asi jsem hodně náročná, na každém se mi něco nelíbilo. Vzít ho k sobě na jednu noc, předtím večeře, kterou vždy platil ten, s kým jsem strávila večer a noc. Ale to bylo vše. Až jsem potkala chlapa, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Nebyl sice mladý, ostatně já taky ne, už mi táhne na 30, jemu mohlo být tak mezi 40 a 50 lety. Ale byl krásně oblečený, žádný ulízaný „kravaťák“, ale měl opravdu vkus. Na sobě měl modré plísňové džíny, krásně sluníčkově žlutou košili, sluneční brýle. Na nohou boty „koně“. Zadívala jsem se zasněně na něj, a on to zpozoroval. Sundal si brýle a podíval se mi do očí. Okamžitě přeskočila jiskra. Být vedle nás stoh sena, tak jsme ho snad i zapálili. Upustila jsem desky na zem, sehnula se pro ně, a on mi začal pomáhat. Poděkovala jsem mu a dala se s ním do řeči. Pozval mě na oběd, a protože jsem měla hlad, přijala jsem. Jídlo jsem však příliš nevnímala, sledovala jsem jen jeho. A on mě. Seděli jsme naproti sobě, a povídali si. Po chvíli zaplatil, a my se rozešli s tím, že se druhý den opět setkáme v oné restauraci. Odešla jsem domů, ale nemohla nic dělat. Stále jsem na něj musela myslet. Pustila jsem si tedy film, ale jeho děj jsem nevnímala. Měla jsem ho stále před očima. Ani spát jsem pořádně nemohla, celou noc jsem se převalovala. Ráno jsem zašla za pár klienty, a směřovala si to do restaurace. Zrovna přijel autem. Bylo krásné, červené, sportovní. Na naše silnice se snad ani nehodilo. Opět jsme spolu poobědvali. Trvala jsem na tom, že tentokrát zaplatím já, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Pozval mě k sobě domů, a já přijala. Čekala jsem nějakou luxusní vilu, ale byl jsem mile překvapena. Žádná vila, ale zámek. Projeli jsme krásnou mosaznou branou, až dojeli před jeho sídlo. Už na nás čekalo služebnictvo. Jeden ze sloužících nasedl do jeho auta a odvezl ho pryč, asi do garáže. Rozhlédla jsem se kolem, na trávě se pásli koně, přivítat ho přišli jeho chrti. Pozval mě dovnitř, ale já se úžasem nemohla hnout z místa. Přijala jsem jeho rámě a vešla s ním dovnitř.

 

╰☆ DESÍTKA PENTAKLŮ ☆╮

Dlouho jsem se rozmýšlela, co dělat. Byla jsem bez práce, a ani vysokoškolský titul mi nezaručil žádné místo, kde bych byla spokojená. Začala jsem přemýšlet o svém vzdělání, zda nebylo zbytečné. Ale co dělat? Rozhodla jsem se pro podnikání. Nevěděla jsem, jaký obor zvolím, ale chtěla jsem uplatnit své vzdělání. Už jako malá holka jsem navštěvovala kartářku, a pohled do budoucna mě vždy fascinoval. Tato práce vyžadovala i pomoc lidem v nouzi, na což jsem měla vzdělání. Tak jsem se rozhodla skloubit vše dohromady. Vzpomínám na to, jak to měla zařízené. Dnešní kartářky se snaží mít pracovnu co nejvíce tajemnou, tato kartářka však vykládala v obývacím pokoji, se starým nábytkem. Já se rozhodla pro útulný pokoj, kde nemůže chybět trochu toho tajemna. S pokojem jsem byla spokojená, byl vymalovaný žlutou barvou, která navozuje klid v duši, stěny byly pomalovány obrazy z přírody – stromy, zvířata… Když jsem již měla vše připravené, procházela jsem internet a hledala dobrou kartářku, která zároveň vyučuje výklad karet. Nemusela jsem dlouho hledat. Objevila jsem jednu, kterou mnoho lidí chválilo. Rozhodla jsem se ji tedy oslovit. Odpověď mi přišla téměř okamžitě, byla jsem přijata do studií. Zabrala jsem se do výkladu karet, hned zpočátku mě kurs nadchl. I když jsem spouště věcí nerozuměla, vždy mi dokázala poradit a správně navést. Také jsem se naučila rozvíjet svou intuici, takže poté již neměla téměř co opravovat. Složila jsem úspěšně zkoušky, a získala certifikát, který jsme si v připraveném pokoji okamžitě pověsila. Zbývalo jen zajít na živnostenský úřad, a požádat o živnostenský list. Ráno jsem ihned na příslušný úřad zašla, a odcházela odtamtud velmi spokojená, jelikož jsem již od té doby mohla začít podnikat, i když jsem si pro živnostenský list zašla až za 2 dny. Zpočátku jsem byla netrpělivá, a zklamaná, myslela jsem si, že lidé budou chodit, ale spletla jsem se. Pár dnů uběhlo a nepřišel vůbec nikdo. Začala jsem přemýšlet, zda jsem neudělala chybu, proto jsem se spojila s kartářkou, u které jsem absolvovala kurz. Vysvětlila mi, že to jde pomalu a postupně ze začátku, klienty si prý musím získat, a další na doporučení stávajících klientů. Prý se nemusím obávat. Věřila jsem ji, jelikož v tomto oboru pomáhala lidem velmi dlouho. Přestala jsem na to myslet, a v tu chvíli se mi ozval první klient. Dala jsem na rady oné kartářky, a snažila se působit uvolněně a vesele.

 

╰☆ PÁŽE PENTAKLŮ ☆╮

Byl jsem mladý a studoval jsem. Seděl jsem ve škole, ale cítil jsem takový velký smutek uvnitř sebe. Školní rok právě končil a já měl dělat maturitu. Tak rád bych ji udělal, tak rád bych šel dál na školu. Ale copak to je vůbec možné? Naši bez práce, peněz nemáme na rozhazování, sourozenci, kteří se také protloukají svým životem, jak se dá. V tom jsem potkal stařečka. Měl velký klobouk, který mu zakrýval oči. Ale byl hezky oblečený. Třásla se mu ruka, ve které držel hůl, s níž se podpíral. Stál u přechodu, svítila zelená. Nejistě vkročil do silnice, zavrávoral, ale vyrovnal svou váhu. Nabídl jsem mu svou pomoc a převedl ho na druhou stranu. Poděkoval mi a odešel. Přišel maturitní den. Cítil jsem, že vše umím. Předstoupil jsem před komisi a vše zvládl dokonale. Hlavou se mi stále honil ten starý pán. Začal jsem uvažovat o svém životě. Představil jsem si sám sebe na jeho místě. Představoval jsem si sebe jako ošuntělého, starého pána, kterému nikdo nepomůže, protože je starý a nic nemá. Prolétl mi život v přežívání před očima. V tu chvíli jsem věděl, že to chci změnit. Chci být tím upraveným starým pánem, který měl tak laskavý hlas. V tom hlasu byla bolest, ale také štěstí. Přihlásil jsem se na vysokou školu a přijali mě. My ale neměli na tu školu peníze a ani mé výborné známky mi nepomohli, abych dostal stipendiu. Byl jsem v koncích. Sedl jsem si na lavičku, v ruce držel přijímací list a plakal. Přes slzy jsem neviděl, ani nevnímal, že si ke mně někdo přisedl. Otočil jsem se až v tu chvíli, kdy mi někdo položil ruku na mé rameno. S úžasem jsem hleděl do tváře stařečkovi, kterého jsem převedl přes silnici. Usmál se na mně a zeptal se mě, co mě trápí. Po pravdě jsem mu vylíčil svůj příběh, pověděl jsem mu, že mě vzali na školu, ale že si ji nemohu dovolit. Vylíčil jsem mu vše se slzami v očích. Starý pán mi podal kapesník, a řekl mi, že nic není takové, jak se na první pohled zdá. Řekl mi,, zda bych nechtěl pracovat a přes léto si na část studií vydělat. Pověděl jsem mu, že tak dobře placenou práci po škole neseženu, abych mohl studovat. Řekl jsem mu, že bych udělal cokoliv, abych se na školu dostal a mohl získat dobré místo a pomoci svým rodičům, které nikdo v jejich věku už zaměstnat nechce. Pán něco třesoucí se rukou napsal na lísteček a vložil do obálky. Řekl mi, ať se doma podívám a rozhodnu se, jak chci se svým životem naložit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uvnitř obálky našel vizitku se slovy: Zastav se zítra u mě ve firmě, práci pro tebe i tvé rodiče ti nabídnu. Druhý den jsem se vydal i s rodiči do firmy starého pána, a byli jsme všichni tři přijati. Nastoupil jsem na školu a začal studovat, při skvělé práci.

 

╰☆ RYTÍŘ PENTAKLŮ ☆╮

Ve svém snu setkal jsem se se svým andělem strážným. Byl krásný večer, na nebi zářily hvězdy. Bylo jim mnoho a já jsem se snažil je spočítat. Díval jsem se na čisté nebe plné hvězd a najednou začala jedna hvězda hrozně moc zářit. Vypadalo to, jako by se otevíralo nebe. Čím déle jsem se díval, tím více světla z této hvězdy bylo. Najednou jsem ucítil velké teplo kolem svého těla, hlavně v oblasti srdce, jako by mě něco za toto srdce lehce drželo. Brána nebeská se otevírala víc a víc a já v ní uviděl anděla nesoucího velký zlatý klíč. Okolo tohoto anděla létalo mnoho ptáků, různých barev. Díval jsem se na anděla, jak se snáší ke mně dolů. Jeho zlatý klíč zářil stále více, kolem anděla se rozprostírala krásná, bílá a fialová záře. Díval jsem se na něj, a nezmohl se na jediné slovo. Usmál se na mě a vložil do mé dlaně zlatý klíč se slovy, co bych chtěl právě teď tímto klíčem odemknout. Řekl jsem mu, že bych chtěl odemknout andělskou říši, aby mohli andělé vstoupit do životů všech lidí, aby byli všichni šťastni a plnila se jim všechna přání. Na to můj klíč nepotřebuješ, řekl mi anděl, neboť každý člověk má svého anděla, který mu plní jeho přání. Ale mnoho lidí si žádné splnění nezaslouží. Volají nás jen, když nás potřebují. A když nás nepotřebují, zapomínají na nás. Ty mě voláš dlouhý čas a já chci, abys věděl, že jsem stále u tebe, a otevřu ti veškeré nebeské bohatství. Nepotřebuju žádné bohatství, odvětil jsem, protože mám tebe. A ty jsi to největší bohatství. Dáváš mi všechno, co potřebuji. Mám kam složit hlavu, mám co jíst, mám se do čeho obléknout. Někdy dopřeješ mi lásku, někdy mi jí vezmeš. Beru ti jí, protože si tě již nezaslouží. Ale já potřebuji někoho milovat, pro někoho žít. Anděl se na mě podíval a pravil: Žít musíš sám pro sebe, pro své vlastní štěstí. Jakmile budeš spokojený sám se sebou, budeš spokojený také s člověkem, který vstoupí ti do cesty. A staneš se pro něho tím největším andělem. Protože bude šťastný. S tebou. Znamená to tedy, že mě čeká láska? Lásku máš ve svém srdci, pravil anděl. Stačí ho jen otevřít dokořán a neupínat se na nikoho. Tvé srdce sama najde si toho, kdo učiní tě šťastným. Poděkoval jsem andělu a on zmizel. Ještě při probuzení jsem cítil teplo po celém těle. A probudil jsem se do krásného dne.

 

╰☆ KRÁLOVNA PENTAKLŮ ☆╮

Procházela jsem velkou chodbou, s mečem v ruce, se strachem uvnitř sebe. Nevěděla jsem, co mě čeká. Na stranách této chodby byla velká zrcadla, a v těch zrcadlech věci, které nelze ani popsat. Nebyla to strašidla, ani duchové, prostě věci, které v našem světě neexistují. Procházela jsem, až jsem přišla do místnosti, ponuré a velké, kde hořelo snad tisíce svící. Tyto svíce celou místnost osvětlovaly. Hned vedle velkého okna stál velký trůn s netopýrem v jeho čele. Tento netopýr držel ve svých pařátech držel velkou černou růži. Na trůně seděla krásný paní, zahalená do tmavě červených šatů. Na hlavě měla čelenku s rudým srpkem měsíce. Pokynula na mě, abych přistoupila blíže. Zpoza ní na mě zaútočila polonahá dívka, s krásným mečem v ruce. Paní jí však zastavila a pravila, že není třeba bojovat, neboť přicházím jako host, ne jako nepřítel. Dívka poodstoupila do pozadí. Dívala jsem se na tu paní a ona otevřela knihu lemovanou zlatými mincemi. Jakmile ji otevřela, uviděla jsem svou rodinu a své přátele na fotografiích. Některé jsem už dlouho neviděla, nebo na ně ve skutečnosti neměla tolik času. Nechala tuto knihu otevřenou a já se dívala dál. Věděla jsem, že bych si na své přátelé měla udělat více času. Ale kde ho vzít, když sama ho mám tak málo? Paní se na mě podívala, a pravila, abych napravila vše, co jsem za poslední roky neudělala, bych se přestala vymlouvat na nedostatek času. Její poslední věta mě zaskočila. Řekla mi: Nikdy nevíš, kdy se s přáteli uvidíš naposledy. Udělej si čas na ně, jako si ho děláš na sebe i na svou práci. Rozuměla jsi? Řekla jsem, že všechno dobře chápu, všemu rozumím. Paní spokojeně pokynula a vytáhla další zlaté knihy. Ty ovšem už neotevřela. Dívala se moudře do mých očích, až se mi z toho točila hlava. Zeptala jsem se jí, proč mě doprovázejí stále problémy. Podívala se na mě a řekla mi, že všechny problémy, které se mi dějí a které mám, si sama držím u sebe. Udělej si čas na sebe i ostatní, řekla mi, a všechny starosti zmizí. Probudila jsem se celá zpocená, a tento sen mi hodně dní vrtal hlavou, ale hlavně se mi stále vracel. Už se z toho pomalu stávala noční můra.

 

╰☆ KRÁL PENTAKLŮ ☆╮

Seděl jsem ve své kanceláři a nevěděl, kam dřív skočit. Najednou se rozrazili dveře a stál v nich muž. Byl štíhlý, mladý, plný elánu. Začal mi nabízet spolupráci, a i když jsem měl hodně práce, rozhodl jsem se mu vyjít vstříc a vyslechnout ho. Jeho hovor, nebo spíše monolog, trval hodně dlouho. Měl v hlavě spoustu nápadů, ale chyběli mu na ně peníze. Ty já jsem měl, ale chyběly mi jeho nápady. Díval jsem se na něj se zaujetím a poslouchal. Když skončil, podíval se na mě, jako by ve mně hledal svou spásu. Nevěděl jsem přesně, jestli se mám pustit do jeho projektů, jestli mu mám pomoci a vlastně tím i sobě. Dohodli jsme se na další schůzce, kdy mu řeknu, jak jsem se rozhodl. Odešel a já seděl dlouho na své židli. Díval jsem se na hodiny, jak ubíhal čas. Nemohl jsem se rozhodnout. Nepotřeboval jsem se rozšiřovat, ale něco mi říkalo, že když přijmu jeho nabídku, nebudu litovat. Tak jsem zvedl telefon a zavolal mu. Přišel vzápětí. Posadil se proti mě a v jeho očích jsem viděl smutek, ale i nadšení, jaké jsem míval já, když jsem byl v jeho věku. Souhlasil jsem s tím, že mu pomůžu. Podepsali jsme spolu smlouvu, kterou jsem nechal připravit. Díval jsem se na jeho podpis a na jeho jméno. Přišlo mi tak zvláštní, a přitom tak důvěrně známé. Zasnil jsem se. Ach ano, znal jsem ženu toho jména, miloval jsem jí, ale pak jsem musel pracovně odjet a zdržel jsem se v cizině déle, než jsem chtěl. Od té doby jsem o ní neslyšel. Zeptal jsem se ho tedy na její jméno, zda jí nezná. Řekl mi, že tak se jmenuje jeho matka. Nikdy se nevdala, nikdy jeho otce nepřestala milovat. A že je bez práce, že on jí chce pomoci. Potřeboval jsem sekretářku, tak jsem mu nabídl obchodní oběd, ať maminku přivede, že bych pro ní možná měl práci. Přišel jsem do restaurace o půl hodiny dříve. Byl jsem zvědavý, kdo přijde, zda se známe, či zda je to pouze shoda jmen. Dorazili o pět minut dříve, než jsme měli dohodnuto. Byla to ona. O tom nebylo pochyb. Když mě zahlédla, vypadla jí kabelka z ruky. Běžel jsem k ní přes celou restauraci a pomohl jí kabelku zvednout. Cítil jsem, jak se chvěje. Jako tenkrát, když jsme byli spolu sami. V tu chvíli jsem si vzpomněl na mladíkovo datum narození na smlouvě. Nebylo pochyb. Byl to můj syn. Vzal jsem jí za ruku a zeptal se jí, proč mi to nikdy neřekla. Řekla mi, že jsem odjel pryč a nevrátil se, proto po mně nepátrala. Ale věřila, že se jednou setkáme. Ani jeden z nás netušil, že právě náš syn nás přivede zase zpátky k sobě.