láska hory přenáší

Byla jsem mladá, snad i krásná, ale hlavně krásně hubená. Můj přítel mě obdivoval, chlubil se mnou a já byla šťastná. Dostávala jsem dary, chodili jsme na večeře, jezdili k moři. Prostě život jako z pohádky. Ale každá pohádka jednou skončí. Pokud se láska postupně vytrácí, ti dva si už nemají co říct, je v pořádku, pokud se rozejdou. Brala bych takový konec. Ale konec našeho vztahu byl jiný. Onemocněla jsem a začala přibírat na váze. Už jsem nebyla tou princeznou, kterou si vysnil. Začal být nepříjemný a narážel na mou postavu. Probrečela jsem spoustu dní a nocí. Trvalo to měsíce. Poslední kapkou bylo, když mi řekl, že jsem hnusná, tlustá velryba, že se se mnou nemůže ukázat mezi lidmi. Když šel spát, sbalila jsem si pár věcí a odešla. Nevěděla jsem, kam mám jít. Rodiče mi zemřeli dávno a mezi jeho přáteli jsem své přátele neměla. Sedla jsem si na lavičku a usnula. Vzbudila jsem se v nemocnici. Nevěděla jsem, co se stalo, ani kde jsem. V nemocnici jsem strávila 2 měsíce. Během této doby seznámila jsem se s mužem, který byl hubený, ale velice vtipný. Chodil za mnou, i když ho propustili. V den mého propuštění jsem seděla na posteli a plakala, neměla jsem kam jít. Pak se objevil můj princ z nemocnice. Přijel si pro mě a já plakala ještě víc. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Od té doby uplynulo pár let. Já se uzdravila, zhubla, a můj princ přibral, prý ho dobře krmím. Ale mě to nevadí. Krása se ukrývá uvnitř, v našich srdcích a ne na povrchu. Stále si máme o čem povídat, smějeme se a je nám spolu dobře.