lidská posedlost

Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Nikdy jsem na společné bydlení nespěchala, a vždycky na to doplatila. Nebo možná procitla. Každého chlapa jsem si idealizovala, a když přišel den D, bylo to pro mě zklamání. Lidé se mohou přetvařovat, pokud se vidíte párkrát do týdne, občas u vás přespí nebo vy u něho. Ale já jsem nepoučitelná.

Zamilovala jsem se až po uši. Byl milý, zábavný, bylo mi s ním moc dobře. Společné bydlení ale odmítal. 

Pak přišla nabídka k sňatku, po tříleté známosti, a já přijala. Dostali jsme od jeho rodičů byt jako svatební dar. Myslela jsem si, že ho znám. První týdny byly jako v pohádce. Se vším mi pomáhal, všímal si mě a já si říkala, jak bylo moudré se vším počkat. Po pár týdnech začal chodit do hospody. Nejdřív jen na hodinu, pak na dvě, až se to po pár měsících stalo pravidlem. Byla jsem v krásném bytě, ale sama. Chodil domů opilý, pak přestal chodit i do práce. Přemlouvala jsem ho, prosila, plakala. Nic nepomáhalo. Po dalších pár měsících jsem podala žádost o rozvod. Jsem sama, bez chlapa, bez dětí. Ale je mi moc dobře. 

Až přijde další muž, budu trvat na společném bydlení. Byla to životní lekce, kterou jsem potřebovala. Ve společném soužití se člověk dlouho přetvařovat nemůže. Vím jedno - nechci alkoholika ani sebestředného blbce. To radši budu sama. Sice mi chybí objetí, blízkost jiného člověka, ale už nepláču, netrápím se. Jsem sama sebou, a se sebou.