sen č. 34

Byl jsem dlouho nezaměstnaný, když přišla z úřadu práce nabídka rekvalifikace. Byl jsem vcelku skeptický, jelikož každý z mého okolí, kdo rekvalifikaci dělal, práci stejně nedostal.

Přišel bych ale o peníze, pokud bych tuto rekvalifikaci odmítl. Proto jsem ji přijal.

Jezdil jsem do vzdáleného města, a učil se na kuchaře. Vaření mě vždy bavilo, ale nesnášel jsem učení. Přesto jsem seděl s ostatními v lavici a poslouchal bláboly vyučujících.

Bláboly, to je to správné slovo. Nás, dospělé, učí nesmysly o dobách, které jsme zažili na vlastní kůži.

Rekvalifikace proběhla v pořádku a já držel v ruce osvědčení. Šli jsme to všichni oslavit.

Jak jsem doufal, tak se také stalo. Chodil jsem se ptát na práci po restauracích, ale nikdo mi práci nedal. Nezbývalo, než zůstat na úřadu práce.

Zazvonil mi telefon a já ho zvedl. Volal mi můj kamarád z dětství, jestli nevím o nějakém kuchaři, že by si chtěl otevřít restauraci.

Nabídl jsem mu sebe a on přijal. Šel jsem mu ručit a zároveň mě zaměstnal jako kuchaře.

Nakonec mi ta rekvalifikace přeci jen k něčemu byla.

Dny ubíhaly a já cítil, že se chci osamostatnit. Na otevření své restaurace mi ale chyběly peníze. Banka mi odmítla dát půjčku v takové velké výši. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než zůstat u mého kamaráda.

A udělal jsem dobře. Udělal ze mě společníka, jelikož se rozhodl cestovat a o restauraci se mu měl někdo postarat. Já byl u zrodu této restaurace, nikoho vhodnějšího by ani nenašel. Tak jsem se stal spolumajitelem a staral se sám o celý chod naší restaurace. Našel jsem si kuchaře, shodou okolností také člověka s rekvalifikací. Ostatně, nezáleží na vyučení, ale spíše na tom, co člověk umí.