stáří je nejhorší nemoc

Na toto téma jistě vyšlo mnoho článků, a já bych se chtěla nyní také pozastavit nad pojmem stáří, nad jeho nositeli.

Mnozí lidé jsou mladí a krutí ke starým lidem. Nechápou, že i oni jednoho dne budou staří, a budou rádi za každé vlídné slovo. Vídám to v nemocničním prostředí, ale i u některých klientů. Se starými lidmi se zachází jako s odpadem, jako by to nebyli ani lidé. Smutno je mi z toho, když křičí se na tyto lidi, když opovrhuje se jimi, když... 

Nebýt starých lidí, nebyli bychom na světě ani my. Máme své rodiče, prarodiče, kteří bývali mladí a měli úctu ke stáří. Dnes spíše neúcta provází dnešní svět. Proč se zaobírat někým, kdo již dosluhuje? Proč trávit s ním čas, když se dá využít na facebooku a jiných sítích? Hanba by takovýmto lidem měla být. Každý z nich má tisíce virtuálních přátel, ale  žádného skutečného. Chodit k babičce nebo dědovi je otravuje. 

Stáří neznamená moudrost, ale zkušenosti. Často těžce nabité zkušenosti. Nabité potem a krví, slzami. Staří lidé nejsou odpadem, ale naším příkladem. Proč si tedy neudělat chvíli času, nepobýt s nimi, nepotěšit je úsměvem? Vždyť jsou jako malé děti, vděčné za každé pohlazení, za každé vlídné slovo, za každý úsměv. Když jste byli malí a nemocní, také se o vás někdo s láskou staral. Nezavrhl vás, když horečka s vámi zmítala, ale vlídným slovem vás takovýto člověk potěšil. I staří lidé zasluhují si lásku a úctu, o to víc, že někteří sami se již o sebe nepostarají. I když mají své nálady, nezlobte se na ně. Třeba se jen brání bolestem, nebo samotě. Žádný člověk si nezaslouží být na stáří sám. Myslete tedy na to, jak tyto lidi potěšíte, když darujete jim část svého času.